16.den - 8.9.2001Zahedan - Gusheh |
|
Ráno jsme vyrazili na policejní stanici prodloužit víza. Byla to naše poslední naděje, jinak by byl náš výlet do hor ohrožen. Museli jsme za každou cenu uspět. Vzali jsme si taxika, který tu funguje spíše než jako individuální doprava jako doprava hromadná. Řidič přibírá další pasažéry i když již někoho veze, a to tak dlouho, dokud není obsazené celé auto, což však neznamená 1 místo vedle řidiče a dvě vzadu, ale až 4 lidi vzadu a vpředu 2 vedle řidiče.
Máme trochu obavy, protože Planet Zahedán pro prodlužování víz nedoporučuje. Skutečně policejní stanice je plná Pakistánců a Afghánců, ale západní běloši tu mají přednost, a tak se nám celkem věnují. Střídají se u nás důstojníci s různým počtem hvězdiček, koleček, proužků a kdo ví čeho ještě na uniformně. Vyplňujeme dotazníky a pak jsme odesláni zaplatit 10 000 IRR do Bank Melli jako správní poplatek. Zde opět vyplňujeme nějaké formuláře, s nimiž nám naštěstí pomohl vedle stojící profesor antropologie na Zahedánské univerzitě. Taxikem se vracíme zpět přes celé město na policii, kde předáváme potvrzení o zaplacení a naše fotografie. Na naše formuláře je vyhotoven spis a poté formuláře putují od jednoho úředníka k druhému, přičemž každý na nich provede nějaký drobný úkon. Zatímco nám je věnována péče, i když na náše evropské poměry poměrně zdlouhavá, nově příchozí pakistánci jsou odbýváni slovem "farda!" (zítra!). Ještě ani neuběhlo celé dopoledne a máme v pase záznam o prodloužení víz. Uffff! Ještě jsme ověřili bezpečnostní situaci okolí Taftanu a můžeme opustit policejní stanici. V 13:00 máme totiž sraz s taxikářem, s nímž jsme se dohodli, že nás odveze do Khashe poblíž Taftanu, a to za 200 000 IRR celkem.
V pobočce Iran airu jsme ještě koupili po dobré zkušenosti s místním lítáním letenky Zahedan - Tehran a Tehran - Tabriz, abychom mohli být v klidu, že stihneme včas let z Istambulu do Prahy. Obě letenky celkem stály 225 000 IRR.
K obědu si dáváme v bufáči nějakou věc v rohlíku, nevíme z čeho to je, ale celkem se to dá. Hlavně aby v tom nebyly ovčí mozečky, který měli za pultem vystavený hned vedle naší pochoutky. Pak už jen vyčkáváme našeho smluvenýho taxikáře před Kavir hotelem. Nějak nejede a začínáme kombinovat, jakou náhradní dopravu zvolit. Naštěstí se po hodině zpoždění objevuje. Naloďujeme se a vyrážíme. Ještě se stavujeme u benzínky pro benzín. Je fakt až směšný, na jak málo vás přijde plná nádrž. Litr stál myslím 400 IRR, což je něco kolem 2 CZK. Pak už jedeme furt na jih.
Řidič působí příjemně a nalévá nám cestou čaj z termosky. Pro jistotu mu neustále sdělujeme cíl naší cesty. Rozhodli jsme se totiž, že nepojedeme do města Khash, které je asi 50 km od naší sopky, ale rovnou do vesnice Gusheh, která by podle našich kusých informací měla být vhodným nástupním bodem na tůru. Neustále mu to omýláme dokola, neboť psaná podoba obou sídel je velmi podobná a výslovnost nejasná. Každý s kým jsme o tom mluvili vyslovoval tato místa trochu jinak.
Tak jak působí Zahedan chudě v porovnání s jinými íránskými městy, která jsme doposud navštívili, začínají působit místa jimiž projíždíme ještě chudším dojmem. Asi po 1,5 hodině cesty zastavujeme u nějaký chatrče a ptáme se na cestu. Řidič, ač Zahedánec, zřejmě z hlavní silnice nikdy neodbočoval. Dáváme zamzam na osvěžení, zřejmě na dlouhou dobu poslední a razíme dál. Při pohledu na krajinu kolem začínáme přemítat, zda nakoupené zásoby vody v počtu 4 lahve na hlavu nejsou málo. Je však otázka, zda bychom s větším nákladem byly schopni nějakého výkonu. Spoléháme na jedinou podstatnou informaci, kterou jsme dostali v Yazdu v internet café, a sice, že v základním táboře má být pramen s pitnou vodou.
Zhruba na 150 až 160 kilometru od Zahedánu už netrpělivě vyhlížíme odbočku doleva, po níž bychom opustili silnici vedoucí na Khash a vydali se směr Gusheh. Řidič má první cukání a nabízí nám Khash. My však rezolutně trváme na Gusheh. Odbočku jsme přejeli, ale zavčas jsme si to uvědomili. Kousek se vracíme a odbočujeme po asfaltce pouští směr hory na obzoru. Pro orientaci, odbočka se nachází v místech, kde je po pravé straně při pohledu od Zahedánu vidět výrazný skalní trojzub. Poslední osadou na silnici je Estel Abád.
Míjíme první balůčské stany. Silnice se začíná zvedat a kroutit, asfaltový povrch se ztrácí. Od odbočky do Gusheh to bude ještě dobrých 40 km. Asi po 20 km v dálce před námi vidíme náš vrchol. Z knihy "Írán, země kam se nejezdí" jsme věděli, že bychom se měli dostat ke zdejší škole. Ke slovům Gusheh teď přidáváme i slova medresa a nutíme řidiče jet stále po horším a horším povrchu.
Cesta dál nevede, jsme u cíle. Jsou 4 hodiny pryč. Nejsme si sice jisti, zda jsme v té správné vesnici, ale zdá se, že Taftan, je už relativně blízko. Dáváme řidiči o 10 000 IRR více. Chce sice více, ale myslíme, že tím bychom ho příliš rozmazlovali. Tohle odpoledne si určitě vydělal dost. Pro místní kluky jsme se okamžitě stali atrakcí. Nazouváme boty do hor a okamžitě využíváme pomoci jednoho z nich, jenž nám nabídl, že nás navede na správnou cestu. Zhruba po 30 až 40 minutách chůze přes hřeben pod sebou vidíme další stany a políčka a mezi nimi cestu. Tohle je evidentně ta cesta, po který jsme chtěli dojet až nakonec. Scházíme na ní a jdeme dál. Tam, kde končí, je skutečně něco, co by mohla být škola.
Dál pokračuje už jen pěšina. Ta vede podél potoka, který má tyrkysovou barvu. Míjíme zub, který máme zakreslen v jednoduchém plánku, který jsme obdrželi v Yazdu. Stoupáme, kolem sem tam stojí roztroušené stany nebo velmi jednoduché kamenné domy s plochou střechou. U nich vidíme několik rozcuchaných černovlasých dětí v typickém červeném oblečení. Přijde nám hloupý kolem sebe cvakat foťákem, a tak přicházíme asi o nejlepší fotografie z cesty. Přidává se k nám nějakej kluk. Vypadá, že je mentálně trochu zaostalej. Drží se nás jako klíště. Snažíme se ho setřást, protože bychom se potřebovali dostat někam mimo lidi a najít vhodné místo pro přenocování. Přeci jen jsme měli nějaké zpoždění oproti našemu předpokladu. Nakonec se to naštěstí povedlo. Rozhodujeme se, že půjdeme do 18:30, abychom nehledali místo za tmy, která tu v tuto dobu přichází mezi 19:00 a 19:15. Máme štěstí. Po pravé straně vidíme skalní převis. Je sice v dost prudkém kopci, ale najdeme pod ním místo pro tři osoby. Stan nestavíme. Rozděláváme ohýnek a vaříme večeři. Už je tma, takže nezbývá než jít spát.
17.den - 9.9.2001
Gusheh - základní tábor pod Kúh-é Taftanem
Je 6:00 ráno. Vstáváme. Jakub s Poldou prý moc nespali, furt se něčeho obávali. Já jsme se krásně vyspal. Balíme zaprášené věci a v 6:15 slízáme naší stezku. Po 15 minutách je vlevo pramínek vody. Je to podle chuti sirná minerálka, ale pít se to dá. Děláme očistu, doplňujeme lahve a pokračujeme. Až do základního tábora už žádná voda nebude.
Pro orientaci využíváme občasných nápisů sírou na skalách kolem. Jsou ve farsí, nerozumíme jim, ale věříme, že jsou od íránského turistického spolku a vedou nahoru. Suť podjíždí pod nohama a cesta se zužuje do soutěsky. Zde překonáváme dvě asi třímetrové bariéry.
Opět se dostáváme k potoku, který se tu někde ztrácí v zemi. Polda má pocit, že není dost čistý a strká ruce do vody, mydlí si je a my se začínáme bavit. Na jeho rukou dochází k chemické reakci. To, co teče v potoce a o čem si myslel, že to je voda, je ve skutečnosti kyselina. Tahle minerálka má pH 2 až 2,5. Alespoň to ukázal lakmusový papírek. Nebylo pro něj dostatečným varováním, že síra byla usazena všude kolem po kamenech.
Podle tohoto potoka postupujeme stále dál. Následuje pěkný asi dvoumetrový kyselinopád. Údolí se stále víc zařezává, potok přecházíme sem a tam, kolem nás jsou všude skály až najednou je skála i před náma. Z ní padá náš potok a vytváří tak asi 30 metrový kyselinopád. Musíme se kus vrátit a najít poslední nápis. Asi po 100 metrech zpět ho nacházíme. Šplháme při pohledu proti proudu potoka vlevo po skále, která se zdá být relativně nejschůdnější. Nahoru to celkem jde, ale problémy budeme mít cestou zpět.
Dostáváme se do vedlejšího údolí, kterým pokračujeme nahoru. Tady se pěšina ztrácí, ale po půlhodince už zase začíná být zřetelná. Po chvíli v dálce vidíme stavení. Když k němu dorážíme, je něco po polední. Je to polorozpadlá chata íránského turistického spolku. Je na ní nápis, že sem podnikli ke stému výročí od narození Chomejního výstup veterání z íránsko-irácké války.
Je tu i stan jedné balůčské rodiny. Jdeme navázat kontakt. Nacházíme ženu a 3 děti. Je nám umožněno nahlídnout do stanu. Uprostřed je dýmající ohniště, kolem něj pár věcí a mezi tím vším pobíhají ovce a kozy. Pod stropem se válí vrstva kouře. Vedle stanu je malá kamenou zídkou oharničená plocha, kde roste pár melounů či dýní. U ní je uvázán velbloud. K zahrádce je přiváděna voda stružkou z pramene. Žena vypadá hodně staře, ačkoliv vzhledem k věku dětí jistě nebude tak stará jak vypadá. Slovní komunikace je téměř nemožná. Nereagují ani na několik málo základních slov, která v perštině ovládáme. Zřejmě je pro ně perština cizí jazyk jako pro nás. Mluví balůčsky.
Obědváme a zkoušíme vodu z pramene. Je dobrá. Výstup na kouřící vrchol necháváme na zítra. Dnes už budeme jen vařit a odpočívat. A bojovat s kozama, protože ty mrchy nenechaj nic napokoji a stačí chvilka nepozornosti a jídlo je v hajzlu, teda v koze. Využíváme rozestavěnou terasu chaty. Sem se kozy nedostanou.
18.den - 10.9.2001
základní tábor pod Kúh-é Taftanem - Kúh-é Taftan - základní tábor pod Kúh-é Taftanem
Ráno vstáváme zase s východem slunce. Bereme jen nejnutnější věci a začínáme stoupat na vrchol. Všímáme si, že nad horou se drží mírná oblačnost, zatímco všude kolem je nebe úplně čistý. Pěšina je lemována kozíma bobkama. Nadmořská výška je znát. Na vrcholu jsme asi za 2 hodiny.
Taftan má dva vrcholy. Z pravého (jižního) se kouří, z levého ne. Nejprve jsme vylezli na ten pravý. Sirný povlak na zemi celkem klouže. Hlavní průduch má asi jen 1,5 metru v průměru, kolem je ale spousta drobných fumarol, takže zápach je dost silný. Neustále musíme pozorovat směr větru, aby nás nezasáhl hlavní kouřový sloup. To by nás asi složilo. Máme šátky přes nos, přesto jsme trošku přiotrávení. Fotíme se samospouští s dýmem za zády. Poté přecházíme na vedlejší vrchol.
Když jsme byli v sedle mezi dvěma vrcholy, spatřili jsme v dálce nějakou postavu s puškou. Během pár minut nás ten člověk dohnal, ačkoliv měl na nohou něco jako vietnamky. Byl ale v pohodě. Něco nám povídal. Vyrozuměli jsme jen slovo "áb", což je voda, a tak jsme mu dali napít. Udělali jsme foto. Po pár minutách jsme se rozešli a on stejně rychle jak se objevil zas zmizel.
Na druhém vrcholu jsme dali něco k jídlu a dohadovali cestu dolů. Zvítězila rizikovější varianta střemhlav dolů suťovým polem. Asi po hodince jsme byli živý dole.
Mezitím, co jsme se kochali horskou pouští a dýmající sopkou nám však děti probrali věci. Skoro nic se neztratilo, ale Jakuba to dost vytočilo, a tak jeho kroky směřovaly do nedalekého stanu. Tam objevil našeho starého známého Usámu, co jsme ho potkali na hoře. Vylíčil mu svou nazlobenost, ale ničeho nedosáhl. Zbytek dne jsme věnovali vaření a vylepšování našeho orlího hnízda, kde jsme hodlali znovu přenocovat. Když se setmělo, zalehli jsme. O půlnoci se ale Polda vzbudil s tím, že má nějaký zvíře v baťohu. Tvrdil, že to byla ještěrka, ale já jsem nic neviděl.
19.den - 11.9.2001
základní tábor pod Kúh-é Taftanem - Gusheh - Zahedan
Ráno balíme a vyrážíme zpět do Gusheh. Chvíli jsme debatovali, zda nezvolit jinou cestu pro sestup, abychom se vyhnuli slézání skály nedaleko kyselinopádu, ale nakonec jsme se rozhodli pro stejnou cestu. Dolů se lezlo opravdu mnohem hůř než nahoru, zvlášť bágly byly velkou překážkou. Asi po 3,5 hodinách jsme dorazili k prvním stanům.
Cestu lemoval důmyslný systém zavlažování. Vykopané kanálky rozváděli vodu z potoka do políček ve stráních. Jak cesta klesala jen o něco málo více než okolní kanálky, které se postupně dostávali ve stráních stále výše nad cestu, budilo to optický klam, že voda v nich teče do kopce.
Nemohli jsme nalézt cestu přes hřeben k místu, kde jsme naší cestu započali. Slunce nás nešetřilo. Začala nás ovládat únava. Vyslali jsme Poldu jako průzkumníka na nejbližší vrchol, aby zhodnotil situaci rozhledem po krajině. Naštěstí jsme nebyli už daleko. Přešli jsme poslední hřeben a hned se začali shánět po nějaké dopravě aspoň na hlavní silnici, co vede do Zahedánu.
Přijali jsme pozvání jednoho starce do stanu. Dostali jsme čaj. To nás celkem postavilo na nohy. Po chvilce přijela hlava rodiny. Ne na koni nebo na velbloudovi, jak tomu určitě bylo za starých časů, ale na ruský motorce. Na hlavě měl hadr a lá Jásir Arafat a vypadal děsně drsně. Nalil si čaj. Ačkoliv byl čaj neuvěřitelně horkej, držel v klidu v ruce a vůbec ho to nerušilo v konverzaci. Jak tak sedíme ve stanu, vidíme jak se blíží 2 terénní Toyoty. Běžíme jim naproti, ale neberou nás. Poté, co nám všichni odkývali, že tudy nic nejezdí, jsme se rozloučili a vyrážíme pěšky.
Máme štěstí. Blíží se k nám auto, zastavuje a bere nás. Řidič říká, že jen kousek, ale aspoň něco. Na další křižovatce míjíme Toyotu PickUpa. Náš řidič ji zastavuje a domlouvá nám odvoz do Eskelu. Jakub jde k řidiči, my s Poldou na korbu. Řidiče komunikace s Jakubem celkem bavila, a tak se nechal přemluvit, aby nás odvezl za 180 000 IRR až do Zahedánu. Řidiče zajímal, stejně jako ostatní domorodce, náš Lonely Planet. Každý vždy chtěl vědět, co tam píšou o jejich zemi či městě. A tak chvílemi kroutil z místa spolujezdce volantem Jakub, zatímco řidič jen šlapal pedály a prohlížel si knížku. Pak se mu zalíbili Jakubovi brejle, došlo tedy ke směně za kazetu s nahrávkou íránské hudby.
Silnice k Zahedánu je lemována věžemi, které mají umožňovat zřejmě lepší boj s pašeráky. Směrem k Zahedánu houstnou také policejní kontroly. Asi 10 km před Zahedánem řidič zastavil a vylezlo z něj, že nemá řidičák a že se do města bojí. Naštestí jsme ho donutili, aby nám zastavil tedy jiné auto a domluvil zbytek cesty, což se mu nakonec povedlo.
Protože jsme se dostali do Zahedánu o den dřív než byl plán, šli jsme hned přehodit letenky. Ta do Tehránu šla, ale navazující do Tabrízu ne. Den jsme zakončili v Kavir hotelu.
20.den - 12.9.2001
Zahedan - Tehran
Ráno jsme obešli cukrárny, nakoupili cukroví, v hotelu si obědnali čaj a začali jsme hodovat. V hotelové restauraci běžela televize. Padali tam nějaký baráky. Netušili jsme , co se děje. Vypadalo to jako New York. Zeptali jsme se tedy nějakejch chlápků. Jejich odpověď byla "amerika, amerika".
Museli jsme na letiště, v poledne nám to letělo. V letadle jsme si hned vyžádali anglickou verzi místního tisku, abychom se informovali o tom, co jsme ráno viděli v televizi.
V Tehránu jsme uvažovali, co budeme dělat dál. Letadlo do Tabrízu nám mělo letět až druhý den večer v 18 hodin a let se dal zrušit. Zkusili jsme po dobré zkušenosti vlak. Na vlakovém nádraží jsme nejprve nemohli najít místo, kde by se dali jízdenky koupit. Je to v patře. Když jsme to našli, dopadli jsme ale přesně, jak to popisují v Planetovi. Prostě dřív nebo později to vzdáte. Je tam hroznej hrozen lidí, kteří se strašně cpou a křičej jeden přes druhýho. Podařilo se nám díky jednomu člověkovi dostat naše pasy k prodavači lístku (pasy k tomu potřebujete), ale po hodině marnýho čekání, jsme byli rádi, že se nám je podařilo aspoň vyzvednout zpět.
Šli jsme radši na internet dát domů zprávu, že jsme OK. Bylo to kousek nad Mejdán-é Emám Khomeiní. Nedaleko odtud jsme si dali i fantastický jídlo. Kuřecí kebab s vynikající sladkou cibulkou, opečenými rajčaty, mátou a s chlebem, kterej tam přímo i pekli. Kousek od náměstí jsme se i za 10 USD ubytovali.
21.den - 13.9.2001
Tehran - Tabríz - Bazargan
Plán na dnešek zněl: najít bus co jede z Tabrízu do Istambulu. Konečně jsme také vyzkoušeli tehránské metro. Zatím je spíše ve zkušebním provozu, intervaly jsou celkem velké a fungují jen necelé dvě trasy z pěti plánovaných. Lístky u vstupu trhá člověk. Stojí 500 IRR. Autobusem jsme jeli na severní autobusovej terminál. Lístek na městský bus přijde jen na 100 IRR.
Protože jsme cestou do Íránu v Turecku potkali íránský autobus společnosti Seyro Safar, snažili jsme se najít někoho z této společnosti. S pomocí nějakého německy mluvícího muže se nám povedlo koupit lístek na autobus, který vyjížděl ve 14:00 z Teheránu a cíl měl v Istambulu. Dohodli jsme se s řidičem, že přistoupíme cestou v Tabrízu, kde měl podle plánu být asi ve 23 hodin. Sraz byl v Tabrízu na kulaťáku před vlakovym nádražím. Alespoň jsme část cesty absolvovali letecky, což bylo jistě pohodlnější než spousta hodin v autobuse navíc. Lístek na bus stál 30 USD.
Jakub si chtěl koupit ještě hrneček, co si tu vyhlídl, když jsme tu byli s Omidem, a tak jsme pro něj jeli k palácům. Po problémech s taxikářem, který neznal cestu a vyhodil nás někde úplně jinde, jsme tam nakonec dorazili. Hrníček už neměli, koupili jsme tedy něco jiného. Pak už jsme odjeli taxikem zpět do centra, dali si oběd v naší oblíbený restauračce, vyzvedli bágly z hotelu a jeli směr letiště. Využili jsme metro a dojeli jím na zastávku Azadi. Zde nás vzal jeden chlápek na letiště. Let do Tabrízu byl v pohodě.
Taxikem jsme dojeli k hotelu, ve kterém jsme tu byly posledně ubytováni. Nechali jsme si tam bágly a šli se trochu flákat městem. Jakub měl na sobě tričko s nápisem "Bohemia", a toho si všiml jeden místní obchodník s obuví a česky nás oslovil. Tak to bylo fakt dobrý. Docela jsme si zase pokecali česky s někym jiným než jen mezi sebou. Povídal, že jeho brácha se v Olomouci oženil, že má rád pivo a že u nás párkrát za ním byl a že se tu dokonce v jedné vesnici nedaleko Olomouce zamiloval. Okoukli jsme jeho sortiment a mít víc peněz, možná bychom i něco koupili. Boty vypadaly fakt moc dobře a byly relativně levný.
Hned jak jsme se s ním rozloučili, potkali jsme našeho starého známého Mohameda Rézu (neplést s Mohamedem Rézou z Isfahanu). (Jméno Mohamed Réza tu je asi takový Jan Novák). Dohodli jsme se, že zajdeme tak na hoďku na čudičku. Dali jsme si ten nejjemnější tabák, ale přesto to bylo celkem znát. Ono totiž dá i celkem práci to jen roztahat (jsme všichni nekuřáci). Jakub to skoro malinko přehnal.
Pak jsme šli čekat na kulaťák na bus. Dlouho nejel, přijel až asi v 0:15. Bus byl velmi kvalitní a poloprázdný. Nechali jsme Mohamedovi 120 000 IRR, aby nám poslal čudičku. No zatím nedorazila a obávám se, že už nedorazí. Pak už jsme frčeli k hranicím s Tureckem. Byla jen škoda, že jsme zavčas nevěděli, že ve 22 hodin jel vlak do Vanu. Bylo by to určitě zajímavější než stejnou cestou zpět, i když kdo ví, povedlo-li by se nám koupit lístky.
22.den - 14.9.2001
Bazargan - Istambul
Ve 3:30 jsme dojeli na hranice. Dáváme si poslední oranžovej zamzam. Z íránské strany všechno v pohodě. Turci se ale zase ukázali jako absolutně neschopní. Nijak s odbavením nespěchali. Byli jsme jediní cestující, co potřebovali koupit známku jako vizum pro vstup do turecka. Pokladna ale byla zamčená a nikdo, kdo by ji odemkl a známku nám prodal, nebyl k sehnání. Marně jsme urgovali celníky, aby někoho sehnali, že na nás čeká autobus. Asi po 2 hodinách se zjistilo, že dotyčný prodejce víz by se měl nacházet uvnitř pokladny. Začalo se tedy na něj bušit mnohem důrazněji než jsme to předtím dělali. A skutečně asi po 15 minutách se v místnosti. Vylezl z ní ospalec a prodal nám vytoužené vizum. Je 6:15 a my můžeme odjet. Po téměř 3 hodinách na hraničním přechodu.
Ujeli jsme ale sotva půl kilometru, když opět stavíme. Vojenská kontrola. Muž se samopalem prochází autobus. Nějaký Íránec, co seděl celou cestu za mnou, si narychlo přisedá vedle mě a tváří se, že patří k nám. Nevím, co to má znamenat. Voják odchází. Můžeme pokračovat v cestě. Během následující půlhodiny takto stavíme ještě jednou.
U prvního tureckýho obchodu zastavujeme. Řidiči a jejich pohůnci, kterých je celkem asi 8, což čítá dobrou třetinu všech lidí na palubě, nakupují pivo Efez a hned jeho nejsilnější verzi s 8,5% alkoholu. Doma to holt nemaji.
Cesta se začíná protahovat. Ke všemu máme nějakou závadu na kole, autobus se hrozně třepe a cestovní rychlost klesla na 50 km/h. Stavíme u nějakýho hotelu před Dogubeyazitem. Někdo si tu dává snídani, my však ne, neboť první, co jsem viděl, když jsem vstoupil do hotelové restaurace, byl šváb. Radši jsme si koupili u benzínky sušenky. Náš bus mezitím někam zmizel - prý do servisu.
Využívám přestávku k pozorování Araratu ve vycházejícím slunci a snažím se ho vyfotit. Ačkoliv jsem vystihl krátký okamžik, kdy vystoupil z ranního oparu, ale ještě se kolem jeho vrcholu neutvořil mrak, přesto na fotce hora jaksi není vůbec vidět. To už ale asi po hodině a půl přijíždí náš autobus. Na Jakubově místě je neskutečnej bordel po snídani opravářů. Jakub řeší situaci asertivně, ostatně na to jsme u něj už zvyklí. Dosahuje svého.
Konečně zase jedeme. Radujeme se ale předčasně. Nejedeme ani 2 hodiny a zase stavíme. V úplný díře. Řidiči a pohůnci se rozhodli pro generální očistu autobusu. Je to neskutečný představení. Mejou snad úplně všechno. S hadicí prochází i interiér autobusu. Nevěříme svým očím, když stříkají vodu i na přístrojovou desku. Ze srandy jim ukazujeme, že zapomněli na houkačku na střeše busu. Uznale nám děkují za upozornění a proud vody okamžitě míří na opomenuté místo. Zpoždění rapidně narůstá. Po dalších 2 hodinách jízdy opět stavíme a opět se myje autobus, naštěstí už jen zvenku. Od té doby, co se setmělo, ale už naštěstí jedeme nonstop.
Nakonec jsme do Istambulu dorazili celkem včas. Něco po třetí ráno. Končíme u hotelu Grand Miami v ruské čtvrti, která je celkem blízko centra. Zjistili jsme, že třílůžkáč tu stojí dohromady 20 USD, a tak jdeme dospávat.
23.den - 15.9.2001
Istambul
Ráno vyrážíme do ulic Istambulu. Máme den a půl na prohlídku, tak akorát. Istambul je velmi zajímavý. Procházíme všechny podstatný památky kromě paláce Topkapi: Mešitu Aya Sofia, Modrou mešitu, Cisternu, galatskou věž. Projíždíme Tunelem, což je jedno z nejstarších meter na světě, avšak jen o jedné stanici. Funguje na podobném principu jako lanovka na Petřín, taky jede do kopce, akorát je pod zemí. Historickou tramvají jedem na Taksim. Lodí plujeme přes Bospor a zpět. Na nábřeží si dáváme vynikající rybu v housce. Jen návštěvu tureckých lázní jsme nestihli.
Po příjezdu z Prahy se nám jevil Istambul jako orient, teď po příjezdu z Íránu a východního Turecka si připadáme spíše jako už v Evropě. Tento pocit umocňují i všudypřítomní Japonci s foťákama. Teď můžeme ocenit i to, že v íránských památkách jsme byli většinou jediní cizinci.
Noc trávíme ve stejném hotelu.
24.den - 16.9.2001
Istambul - Praha
Dopoledne trávíme ve městě. Pozorujeme dlouhou řadu rybářů na Galatském mostě apod. Po polední jedeme tramvají do hotelu, nasedáme na letištní bus, který staví kousek odsud a odjíždíme na letiště. Ve 14:00 se vznášíme nad Istambul.
Kromě míst, která jsme na této cestě navštívili, je v Íránu ještě spousta dalších míst stojících za návštěvu. Hodně zajímavá určitě bude severní strana Elborzu, pobřeží Kaspického moře nebo třeba jarní Zágros. Z dalších zajímavých míst uveďme jen namátkou: svatá města Mashad a Qom, který je centrem šítských muslimů a sídlem nejvlivnější náboženské univerzity, Ali Sadr Cave u Hammadanu (další odkazy na ně jsou zde a zde), Kashan s výstavními domy, vesnice Abyaneh nedaleko od Kashanu, zikurat Tchoga zanbil, z něhož toho však už moc nezbylo, nedaleká Susa u iráckých hranic, turisticky celkem profláklá stolová hora Šír kúh u Yazdu, vesnice Másuleh u Rashtu v provincii Gilán, přístavní město Busehr, kostel ve vesnici Qareh mezi Maku a Khoy, solné jezero Bakhtegan východně od Shirázu, Takht-é Soleiman u kráterního jezírka u Ardabilu a další. Nás asi nejvíce mrzelo, že jsme se nepodívali na žádný ostrov. Nejzajímavější by snad měl být Qeshm (mapka zde) , kde jsou zajímavé solné jeskyně a v jeho západní části údajně žijí lidi na pobřeží v domech na kůlech nad vodní hladinou. Tak snad příště.
Teď už se ale blížíme ku Praze. Odpočíváme. Jen jednoho cestujícího mírně zneklidňuje naše jednotné oblečení - červená trička s tureckým půlměsícem, která jsme si koupili. Let s Ok byl opět OK. Vítá nás Praha.
Takže, Khodá Haféz Íráne!
Na závěr přidávám k dobru ještě jednoho průvodce po Íránu staženého z internetu. Není sice již nejaktuálnější (1997), ale v lecčems může být nápomocen.