7.den - 30.8.2001Tehran - Bandar-é Abbas - Isfahan |
|
Na to že je druhá polovina noci nebo spíše už velmi brzké ráno, tabule odletů je celkem zaplněna. Vnitrostátní lety fungují i přes noc. Konečně check in Bandar-é Abbas! Dnes nás čeká tak trochu letecký den. Vnitrostátní letiště je poseto sroji západní i východní výroby. Odlétáme na čas. Jedná se o náš první let s Iran Air a opět jsme příjemně překvapeni. Let probíhá v pohodě, letušky jsou příjemné a ani se nezdá, že by jim jejich zahalení nějak překáželo v jejich práci při podávání snídaně ve stísněných prostorách letadla.
Na této trase byl asi nejzajímavější výhled z letadla. Hned po rozjezdu je možno si ověřit rozložitost Tehranu. Následuje výhled na poušť, která se rozkládá hned na jih od Tehránu, kde jsou celkem dobře patrné i duny. Asi po půlhodině se pod námi začínají zvedat hřbety pohoří Zágros, které protínáme v kolmém směru. Letíme stále na jih až jihovýchod. Pak jsme uviděli skvělou stolovou horu v poušti. Vypadala moc zajímavě, ale bohužel se nám nepodařilo zjistit, o co se jadnalo. Když už se blížíme k Bandaru, kopce pod námi povlovně stoupají ve směru k pobřeží, ale poté prudce zlomově klesají. Následuje relativně úzká pobřežní nížina, objevuje se moře a my po necelých dvou hodinách letu přistáváme. Jsme hrozně natěšení a zvědaví na přímou zkušenost!
Bandar-é Abbas nepatří mezi turisticky vyhledávaná místa, nejen proto, že v něm nejsou prakticky žádné památky, ale i proto, že je tu údajně jedno z nejhorších podnebí na světě: velká vlhkost vzduchu, která v Íránu jinak není typická a hlavně velmi vysoké teploty, zvláště v srpnu. Uznáte, že takovou informaci jsme nemohli nechat neprověřenou. První kontakt s "HUDREM", jak jsme tuto smrtelnou kombinaci vedra a vlkosti už nevíme proč nazvali, nás sice překvapil, ale nijak neodradil. Při vystupování z vyklimatizovaného letadla máte pocit, že jste vstoupili do "příjemného teplíčka". Po chvilce si ale už řikáte, že zas tak teplo by bejt nemuselo a do takových 30 minut už vás to vyloženě otravuje. Oblečení se na vás lepí a není moc míst, kam uniknout. Je asi fakt, že zdejší podnebí je asi horší než leckde na rovníku.
To už jsme ale byli venku z letištní haly. Nejprve jsme se snažili vyřešit problém kam s báglama. Protože jsme večer zase odlétali, nechtělo se nám s nimi táhnout do města a celý den je vláčet - to by bylo v tom hudru smrtící. Najít úschovnu nám dalo celkem práci. Nakonec jsme něco tomu podobného našli venku mimo hlavní budovu letiště směrem doleva. Následovala chvilka tradičního smlouvání o ceně taxíku a vyrážíme. Dostal 10.000 IRR - myslím, že jsme jej zbytečně rozmazlili. Taxik i taxikář vypadali drsně. Auto mělo jen to nejnutnější, co je k přesunutí se v něm z místa na jiné místo potřeba - tedy kola, motor a volant. Takový doplňky jako třeba dveře nebo sedadla sem tam chyběly.
Chce se mi strašlivě na záchod - vzpomněl jsem si na radu jedněch známých, že čím horší díra, tím lepší vyhledejte hotel. Bohužel už jsme tam nestihli dojet. Nechali jsme se vysadit u bandarského bazaru. Vběhl jsem do banky, stačilo několik zoufalých pohledů a ujal se mně jeden z místních pracovníků. Neomylně vzal klíč od oné místnosti a ukázal mi cestu (čímž mi zachránil život). Až teprve co jsem začal znovu vnímat realitu kolem sebe jsem si uvědomil, že se jedná zcela evidentně o zaměstnanecké WC neb byli až v neuvěřitelně solidním stavu. Hluboce jsem poděkoval a vydali jsme se na prohlídku. Doposud jsem si myslel, že jsem spocen jen "díky" své "úzkosti", až teď jsem si všiml, že Polda s Michalem jsou na tom úplně stejně. Pot z nás jenom tekl. Nicméně vyrážíme nebojácně na bazar. Po cestě z banky na bazar jsme si prohlédli starý hinduistický chrám. Je sice malinký a prakticky nezajímavý, ale poskytuje dostatek báječného stínu pro tři zoufalé středoevropany.
Bazar byl opravdu silným zážitkem. To co jsme tady viděli byla asi největší prasárna za celý náš pobyt. Další cíl naší návštěvy však byl splněn - viděli jsme tu několik žen, jejichž tváře byly zakryty ozdobnými maskami tajemného původu. Jejich nošení nemá důvody náboženské, jako je tomu u čádoru, ale pravděpodobně jen estetické, i když se určitě nemůže jednat o nic příjemného. Michal chtěl pořídit pár snímků, ale než se rozkoukal nastala polední přestávka, která trvá celé odpoledne, takže bazar se téměř vylidnil a objektů vhodných k focení bylo najednou poskrovnu. Navíc neustálé střídání tmy a světla v částečně zastřešeném bazaru také neskýtalo dobré podmínky pro focení. Celá situace byla navíc ztížena naprostou neochotou se nechat dobrovolně vyfotit a když došlo na focení nedobrovolné, žena byla většinou rychlejší než prst na spoušti fotoaparátu. Jednu z nejhezčích fotek (skromnost mi nedá) se mi podařilo udělat v okamžiku, když kluci kupují předmětnou masku od tří bandarských slečen.
Fakultativním bandarským cílem byla návštěva ostrova Qeshm nebo Hormoz. První z nich je větší, vzdálenější (necelou hodinu plavby motorovým člunem) a nepochybně zajímavější. Vyžaduje ale více času. Jsou na něm údajně solné jeskyně, jedna část pobřeží je porostlá spletitými mangrovníky a místní obyvatelé tu prý žijí v domech na kůlech nad vodou a představují tak další z mnoha rozmanitých způsobů života, s nimiž se lze na území dnešního Íránu setkat. Druhý z ostrovů je menší, téměř bez vegetace a je na něm portugalská námořní pevnost. Je vzdálen jen asi 30 minut.
Došli jsme na hlavní molo a okamžitě jsme byli obklopeni tlupou místních pirátů, kteří nevypadali příliš důvěryhodně. Jistě si vybíráme toho nejstaršího a největšího rachouše. Celkem dlouho smlouváme a nakonec se přeci jen dohodnem, že nás vezme na Hormoz. Jaké však bylo naše překvapení, když současně s námi na tu vetchou bárkou naskákali i ostatní loupežníci! Nové kolo dohadů. Nejsou schopni pochopit, čeho se domáháme (nebo snad nechtějí?). Jdeme najít někoho jiného. Stále nás pronásleduje "náš" lodivod. Dohazuje nám jiného. Jeho cenové nároky jsou však natolik nehorázné, že znechuceně odcházíme. Nenecháme se přeci sežrat žraloky někde v Perském zálivu! Škoda, některé obchodnické triky zdejších "živnostníků" mi asi zůstanou navždy utajeny.
Máme strašný hlad a umíráme hudrem. Otázka zní kam na oběd? Ať to stojí co to stojí, jen ať je tam zima! První co nám padlo do oka byl Atilar Suites Hotel No.1. Pokud zavítáte rozhodně nic nezkazíte. Jídlo bylo dobrý, zima požehnaná, jen Michal pořád skuhral, že na něj moc táhne a že nastydne. Je pravda, že tento znamenal opravdovou zkoušku pro termoregulační systém našich těl - venku +50, uvnitř pak +20).
I přes dlouhý oběd máme vzhledem k nerealizování plavby na ostrov ještě spoustu času, a tak znovu brouzdáme bazarem. Většina trhovců je již pryč, zbyla jen neuvěřitelná špína a vedrem se líně táhnoucí nejrůznější smrady. Vracíme se do hinduistického chrámu, abychom chvilku poseděli ve stínu. Michal je evidentně zmožen. Já s Poldou sušíme naše ledvinky, resp. jejich kompletní obsah (letenky, pas, peníze, pojištění), který je naprosto propocen. Podařilo se mi po usušení zlomit letenku. Co teď? Stále máme ještě několik hodin do odletu. Jdeme po hlavní třídě až jsme narazili na kino. Je jedno co dávají. Platíme 10.000 IRR za všechny. Film byl sice dost úděsný (iránský film má jinak vysokou úroveň, ale vzhledem k bojkotu US braku si jej musí vyrobit sami), ale co na tom, trávíme 1,5 hodiny v chladu a to bylo hlavní.
Poslední procházka po nejodpornější pláži jakou jsem kdy viděl (neuvěřitelné množství odpadků všeho druhu včetně mrtvého psa, jehož zbytky byly stále řetězem připoutány k nějaké zídce). Jedno pozitivum ale přeci jen tahle procházka po pláži přinesla. Tam, co ústí do moře místní vysychající řeka, jsme viděli lezce, rybu, co je schopna pomocí silných prsních ploutví i lézt po souši a přelézat z jedné louže do druhé. No vida, netřeba tedy za ní jezdit až na Quesm, jak jsme se původně domnívali.
Nakonec jsme vzali taxi zpět na letiště. Konečně se převlékáme a jsou z nás opět lidé (určitě doporučuji dva páry dlouhých kalhot, zvláště hodláte-li navštívit tuto část Iránu). Při návštěvě letištního bufetu jsme se seznámili se dvěma novinkami: s Rany, výbornou ovocnou šťávou, ale taky úděsně drahou (2 dcl za 6.000 IRR) a s dalším zajímavým člověkem, jímž byl obchodník s krevetami z Minábu. Dobře jsme si popovídali, řekl nám, co všechno si máme v Isfahanu, našem dalším cíli, prohlédnout, ale vrcholem bylo, že nám zavolal do Isfahánu a zarezervoval hotel. Je pravdou, že sice neměl moc šťastnou ruku, ale znal trochu jinou kategorii a tak spíš tipoval. Opět jsme obdrželi telefonní číslo a ujištění, že budeme-li cokoli potřebovat, ať zavoláme. Loučíme se a odlétáme. Sbohem Bandare, sbohem prokleté HUDRO!!!
Je asi devět večer. Přilétáme do Isfahánu. Michalovi už je evidentně hodně blbě.
Střídání hudra s pobyty v překlimatizovaných místnostech, kde klimatizace vždy
vytvářela neskutečný průvan, nemohlo nezanechat nějaké následky. Letiště je v
Isfahanu dost daleko od města. Bereme taxi do hotelu,
na radu obchodníka: Naghsh-é Jahan Hotel. Katastrofa, místo pokoje jsme měli kopku za
192.000 IRR. Pouze večerní hygiena (+ peru kalhoty, které jsou po bandarském dobrodružství
nepoužitelné) a uleháme.
8.den - 31.8.2001
Isfahan
První ranní úkol je zřejmý - najít internet a konzultovat Michalův stav s odborníky a samozřejmě nalézt nový hotel. Ani s jedním jsme neměli problém. Asi 150 m od uvedeného Jahan hotelu je náměstí Eman Hosein a na jeho rohu, přesněji na rohu ulic Chaharbagh Abbas a Taleghaní, je v prvním patře celkem fajn net café. Ohlásili jsme se domů, nabrali potřebné instrukce (stanovení diagnozy a léčebného postupu) a vyrazili hledat nový hotel. Michal začal užívat antibiotika Sumamed a bylo jasné, že tady budeme muset na chvíli zakotvit.
Našli jsme hotel Aria. Je v ulici Amadegah téměř proti luxusnímu Abbásí hotelu, což je dobrý orientační bod. Byl skvělý a při porovnání s tím předchozím dvojnásob. Michala jsme ponechali svému osudu a vyrazili na první zběžnou prohlídku města. Je úžasné! Krásný park plný piknikujících lidí, vodotrysky, altány. Podařilo se mi při výměně filmu smazat polovinu filmu. Škoda, hlavně některých tehránských fotek, zejména protiamerického plakátu DOWN WITH USA!, kde na americké vlajce byly místo hvězdiček lebky a červené pruhy představovaly trajektorie atomových bomb. Poprvé vcházíme na Emam Khomejní Mejdán, údajně asi druhé největší náměstí na světě po Náměstí nebeského klidu v Pekingu. Nepopsatelné, kdo neviděl nepochopí! Procházíme bazar-é bozorg (velký bazar), který spojuje náměstí s Páteční mešitou. První skutečně turistické předměty - koberce, smaltované krabičky, obrázky na slonovině, ubrusy ...
Vracíme a přinášíme Michalovi něco k jídlu. Žije! Po tomto uspokojivém
zjištění jej znovu opouštíme a sami se vydáváme hledat nějakou večeři.
Vybíráme až jsme přebrali, končíme v nějaké hrůzné restauračce na druhém
břehu - je toho málo, nic moc a děsně drahý. V parku se proháněla isfahánská
mládež na kolečkových bruslích. Pod mostem Khaju jsme si dali bezva čudičku. Řeka
protékající Isfahanem
v tuto dobu byla vyschlá, což je poslední roky údajně poměrně častý jev. Cestou
přes most jsme potkali další "íránskou figurku": "Básníka špínu" - Rezu. Z ničeho
nic nás oslovil a řekl: "Mohu Vás pozvat na báseň?" Naprosto nás odrovnal. Přijali
jsme. Seděli jsme na břehu vyschlé řeky a on nám recitoval své verše.
Poté jsme mluvili o všem možném i nemožném. Dost ujetý, ale zajímavý.
Pak jsme se vrátili do hotelu.
9.den - 1.9.2001
Isfahan
Ráno je Michalovi líp. Nevím, jestli se skutečně uzdravil nebo ho jen "zvedla" představa, že je již třetí den v Isfahánu a ještě vůbec nic neviděl. Každopádně nelze pominout účinek antibiotik. Polda využil služeb hotelový báby a po jejich pištivých slovech "mašín?, mašín?" jí svěřil několik svých svršků nevěda, zda se s nimi ještě shledá či nikoliv.
Protože měl Michal dost času přemýšlel o všem možném i nemožném, a tak i spočítal, že nám naše víza vyprší přesně až když budeme ztraceni někde v horách a navíc Poldovi v jinej den než nám dvěma. Protože jsme právě takovýmto problémům a vůbec problémům s prodlužováním víz chtěli předejít, rozhodli jsme se už v Praze obstarat si víza turistická a nikoliv tranzitní, která je nutno pro jejich krátkou účinnost prodlužovat, jak to většinou doposud při obdobných cestách dělali turisti z Čech. Navíc jsme věděli, že takový prodloužení víz zabere i spoustu času. Vyměnili jsme tedy už v Praze kupu peněz za jistotu, že nebudeme muset víza následně v Íránu prodlužovat. Z časových důvodů jsme ale následně zvolili pro část cesty leteckou dopravu místo vlakové, tím jsme ušetřili 5 dnů, ale o víza jsme již měli požádáno, a tak nám teď oněch 5 dní chybělo.
Vše jsme chtěli napravit zavčas a v jednom z míst, které je pro prodlužování víz podle Lonely planeta nejvýhodnější - zde v Isfahanu. Rozhodli jsme se proto, že dnes se nejprve pokusíme obstarat to prodloužení. Věříce mapce v Planetovi jsme přešli po Si-o-Seh Pol (Most 33 oblouků) přes vyschlou řeku Zayandeh a pěšky se vydali vzhůru po Chahár Bágh-é Bálá, hlavní to tepně směr Isfahánská universita. Doporučuji vzít si taxi nebo jet busem, protože je to vážně dálka, ale zase si neprojdete spousty báječných obchodů, především desítky mých oblíbených cukráren, kde prodávají po kilech druhově širokou paletu různých cukrovinek nejvíce připomínajících asi naše vánoční cukroví. Vše je ale až příliš sladké. Od kulaťáku Meydán-é Azadí, na jehož "rohu" se dle mapky v Planetu cizinecká policie nachází, je to však ještě pěkný flák do kopce. Cestou je však aspoň netcafe (asi tak 300 m). Pak už zbývá již jen několik desítek metrů a jste na místě,kde se prodlužují víza. U příslušného okénka nám však dotyčná slečna nekompromisně sdělila, že jdeme příliš brzy. Prý prodlužují maximálně jeden den před jejich uplynutím. Nic nám nebylo platné vysvětlování, že v době uplynutí víz budeme kdesi v horách desítky kilometrů od moderní civilizace a že cestujeme všichni tři spolu a jednomu z nás skončí legální pobyt na území Íránu v jiný čas než ostatním dvěma. Co naplat, musí to vyjít později.
Vydali jsme se tedy zhlédnout kostely v arménské čtvrti Jolfa nacházející se o několik bloků zpět směrem do centra. Když jsme je našli, s hrůzou jsme zjistili, že jsou zavřené. Opět náš starý problém - polední pauza. Jsou uzavřeny od 12 do 15 hodin a s nimi bohužel i veškeré obchody v okolí (měli jsme totiž děsivou žízeň). A právě v okamžiku, když jsme se dobývali do jednoho ze zamčených kostelů, zastavil vedle nás tmavý Jeep Grand Cherokee, v němž seděl podivný týpek a s ním tři holky. Hned se začali vyptávat ...až vše vyústilo v pozvání na oběd. Nakonec se ukázal jako docela v pohodě - žil a pracoval v Londýně a jen na léto jezdil se sestrou (ta a ještě jedna z jejích kamarádek byly nejhezčí holky jaký jsme za celou cestu potkali, vážně kůže!) domů. Národností ale nebyli Peršani, ale Ázerbajdžánci. Ta restauračka byla strašně zastrčená, a protože jsme tam jeli autem, nejsem schopen podat podrobnější lokalizaci. Zjevně ale byla asi vyhlášená mezi isfahánskou "zlatou mládeží". Každopádně jsme zde jedli jeden z nejlepších chello kebabů za celou cestu. Po obědě jsme se rozloučili a vrátili se zpět ke kostelům, které se mezitím otevřely.
Arménský kostely jsou opravdu hezký. Působí takovým zvláštním dojmem. Interiéry, přestože zcela zjevně neislámské, jsou i tak pro nás značně exotické. Navíc působí velmi bohatě v porovnání s celkem strohými interiéry mešit. Fotografie interiérů jsme bohužel žádné nepořídili, neboť uvnitř se nesmělo fotit. Tento zákaz však opět platil jen pro cizince, protože přímo před našima očima jeden domorodec v naprostém klidu fotil, zatímco já jsem byl nevybíravě napomenut. Přesto: vypadá to tam asi takhle. I vnější podoba stavby je zajímavá. Šáh Abbas, který si nechal město Isfahan někdy v průběhu 17.století vystavět "na zelené louce" uprostřed pouště jako své nové hlavní město, byl totiž nábožensky tolerantní. Umožňoval křesťanům budovat si v něm v okolitém muslimském světě křesťanské ostrůvky - právě tyto kostely. Jedinou podmínkou bylo, že musí zvenčí co nejvíce připomínat mešity, což střešní kopule kostelů splňují.
Také rozhodně doporučujeme návštěvu arménského muzea, které se nachází hned vedle. Uvidíte spoustu zajímavých kulturních památek, připomenete si, že současné šikanování Kurdů Turky je jen slabým odvarem obrovského masakru Arménů (asi 1,5 milionu) po 1. světové válce, a budete-li mít štěstí na milého pana vrátného, poví Vám i úsměvnou příhodu dotýkající se nejmenšího exponátu muzea. Tím je úryvek z Bible napsaný na lidském vlasu. Ten je pod mikroskopem zřetelně čitelný. A právě k mikroskopu se váže ta historka. Jak jsme řekli, že jsme z "Československa", ihned nás odvedl k onomu mikroskopu, na kterém byla cedulka "MEOPTA - Made in Czechoslovakia". Vyprávěl nám, že před několika málo lety se jim na tomto mikroskopu něco rozbilo, i nelenili a napsali do továrny o zmíněnou součástku. Místo ní však přišla omluva, že požadovaný typ se již několik desítek let nevyrábí. Pointu jsem nějak nezachytil (pán mluvil rusky a my jen přitakávali "Da, da"), každopádně přístroj je funkční. Na závěr návštěvy této čtvrti kupuji překrásnou smaltovanou krabičku (jde o objednávku jednoho známého, jenž se vrátil z Iránu 14 dní před naším odjezdem, ale nestihl si jí koupit). Stála 25 USD, ale super.
Pokračujeme na Emam Khomejní Mejdán. Michal je už celý nesvůj, že jej ještě neviděl. Procházíme znovu (jak kdo) kolem dokola. Uprostřed je poměrně velká vodní plocha s fontánkami. Navštěvujeme obě mešity, jak velkou, jež stojí v čele náměstí, tak malou Loftolláhovu, která stojí naproti šáhovu paláci. Ta je zajímavá tím, že nemá minarety. Nebylo jich třeba. Minarety slouží totiž ke svolávání věřících k modlitbě a tato mešita sloužila výhradně šáhovi a ten se pochopitelně modlil jak uznal za vhodné. Jsou překrásné, ale objektivně ... stačí jedna, zvláště když chtějí nehorázných 25.000 IRR a neposkytují žádné studentské vstupné, ať už máváte jakýmkoliv dokladem o tom, že jste student. Palác Ali Qapu, sídlo šáha, jsme vynechali. Nejlepší ale je, sednout si doprostřed na lavičku a jen se koukat a pozorovat to rejdění kolem.
Jdeme na večeři. Opět potkáváme "našeho básníka". Přemluvil nás a vzal nás do příšerně vypadajícího lokálu, přístřešku v jedné slepé uličce, na typické jídlo chudých - DIZI. Jde o jakýsi vývar ze zeleniny a trochy tlustého masa, který je kuriózní především způsobem své konzumace. Toto jakési lečo se rozdrtí a rozhňahňá spolu s natrhanými kousky chlebových placek v hmoždíři a až takto "upravené" je teprve konzumováno. Pochází prý z Mashadu na severovýchodě země. Nevypadá to moc vábně, ale objektivně vzato to bylo docela dobrý.
Po večeři následoval malý exkurz po nasvícených isfahanských mostech. Večer jsou
nejkrásnější. Opravdovým bonbónkem jsou sochy lvů stojící proti sobě u paty mostu
Khaju. Díváte-li se na ně v noci z prostředka mostu, překrásně jim svítí "oči" (ve
skutečnosti to jsou uši ve tvaru misek). Při pohledu z blízka však nevidíte zhola nic.
Jedná se o velice důmyslný systém odrazu světla, který dodnes zůstává záhadou.
Rozloučili jsme se s Rezou a zůstáváme pod mostem v čajovně a opět si dáváme
čudičku. Vše je super jen při placení jsme si uvědomili, že jsme pili "pivo na Staromáku"
- 37.000 IRR. Vracíme se do hotelu a uleháme, den se vydařil.
I Michal už je zase provozuschopný.
10.den - 2.9.2001
Isfahan a okolí
Ráno jsme si sbalili veškeré věci a bágly nechali na recepci. Cíl: Manár Jombán neboli Shaking minarets. Volíme autobusovou dopravu. Bus městské hromadné dopravy odjíždí zpoza rohu ulice Telegháni a náměstí Meydán-e Emám Hoseyn. Našli jsme to poměrně rychle. Cesta k prasknutí narvanym autobusem trvala asi půl hodinky.
Když jsme onu turistickou atrakci našli, nastal opět náš starý problém - polední pauza. Co teď? Na obzoru jsme uviděli nějakou zříceninu. Hned bylo rozhodnuto. Odhadem je to asi 3 km daleko. Jdeme asi 3 minuty, když nám zastavuje nějaký dobrý muž se zde všudypřítomnou Toyotou pickUpem, a bere nás na korbu. Polda je vylosován pro tentokrát jako “kulturní referent” a “styčný důstojník” zároveň. To znamená, že jde do kabiny a vede obvyklý rozhovor s řidičem. Jsme vysazeni přímo pod skálou a činíme foto na památku. Ale jak nahoru? Michal to chce opět obcházet po cestě, nastává malý ideologický spor. S Poldou se vydáváme strmě vzhůru. Michal okolo. Na vrcholu stojí důstojné ruiny zoroastrijského chrámu Atéskadeh přes 2000 let starého. Nejzajímavější je rozhodně překrásný výhled na kotlinu, v níž leží město Isfahan.
Přímo pod námi jsme uzřeli v této době v Íránu poměrně vzácnou věc - tekoucí vodní tok a na něm dokonce malou přehrádku. V ní se koupalo několik kluků. Neodolali jsme. Sešplhali jsme dolů a vyrazili. Cestou jsme si všimli, že i na tuto památku se platí vstup, už ale bylo pozdě. Po malém kufrování, kdy jsme alespoň našli 2 senza restauračky, které jsme v zápětí náležitě využili, jsme k ní dorazili. Váháme. Máme se koupat v nějakém pochybném toku, kdesi uprostřed pouště? Nechytneme něco? Nepohoršíme, když se svléknem? Tok ale celkem svižně tekl a koupali se tu už i jiní, takže: Jdeme do toho! Dobře jsme udělali. Strašně příjemné a osvěžující.
Nějak nám ale vyhládlo. Vydáváme se tedy směr objevené restauračky. Usedáme na vyvýšenou plátnem zastřešenou plošinu, která slouží současně jako stůl, několik židlí a slunečník dohromady. Skvělé jídlo, příjemná obsluha a 19.000 IRR za všechny tři včetně výtečné čudičky na závěr. Ještě foto a razíme na minarety. Trochu jsme to přehnali a lehce se zkouřili. Stopujeme kousek zpět, jde nám to samo.
Minarety jsou již otevřeny. Vstupné je 15.000 IRR. Vstupujeme dovnitř, po jednom lezeme po neskutečně úzkém schodišti nahoru na poměrně malý a úzký minaret, rozhoupáváme ho a vážně to funguje! Tedy kýváte-li s levým minaretem chvěje se ve stejném rytmu i pravý. Ten je ale uzavřený, protože od US výzkumu v 70. letech to obráceně nefunguje (a navíc stejně na nic nepřišli). Jen by mně zajímalo, jak to bude dlouho ještě v provozu ve stávající podobě, neboť pokud každý návštěvník, a on to každý skutečně udělá, s ním zatřepe (výchylka může být tak 15 - 20 cm), pak to nemůže vydržet dlouho. V Evropě by se rozhodně nesměl nikdo k takový památce ani přiblížit, na tož v ní rajtovat.
Cestou zpět opět stopujeme. Bere nás chlápek, se kterým vedeme fundovanou diskusi o autech. Objasňuje nám příčinu zastaralého a značně monotematického vozového parku po celém Iránu - 100% clo na dovoz jakéhokoli zahraničního auta. Paykan, pro místní trabant a mercedes v jednom, má prostě zelenou. Strašně se mu líbila Škoda Fabia z reklamního obrázku na rubu letenky, která v přepočtu stojí stejně jako místní “volha” Paykan (samozřejmě bez cla).
V hotelu bereme batohy a odcházíme na autobusové nádraží. Měli jsme sice letenky Isfahan - Shiráz, ale v důsledku Michalova onemocnění se naše návštěva Isfahanu o den protáhla, takže jsme letenky nechali propadnout. Výměna možná nebyla, neboť tato linka lítá jen dvakrát týdně. Nebyla to zas taková ztráta, není to zas až tak daleko a cena letenky je přímo směšná: 416 Kč.
Bus do Shirázu vyráží
na čas, možná i proto, že jedeme asi s nejlepší, ale i nejdražší iránskou autobusovou
společností
Seiro Safar. Jedeme luxusním klimatizovaným Mercedesem. Řidiči se s tím opravdu
nemazlili, rychlost na tachometru kolem 90 mil/h nebyla výjimkou, a to jsme přejížděli hřebeny
centrálního Zágrosu.
Už na nádraží jsme se seznámili s první a posledním krajanem, resp. krajankou běhěm celé
naší cesty.
Jmenovala se Helena, jela taky do Persopole a pak za kamarády do Shirázu. Pracovala
pro nadaci Člověk v tísni a už měla za sebou cestu přes
Náhorní Karabach, Východní Osetii, Gruzii a Arménii. A to vše jen ve dvou holkách!
Nemohla si to však vynachválit a kromě setkání s medvědem nevyprávěla žádný negativní
zážitek. Hodně jsme kecali, a tak nám cesta utekla rychle (a taky, že to ti řidiči
tak smažili).
11.den - 3.9.2001
Isfahan - Takht-é Jamshid (Persepolis) - Naqsh-é Rostam - Shiraz
V autobusu jsme toho moc nenaspali. Tušili jsme, že se k Persepoli přiblížíme mnohem dříve, než jsme původně mysleli. Smažili jsme to fakt fest. Naše tušení se po konzultaci s řidičem ukázalo být správným. Řidič nám zastavil na odbočce k Persepoli. Bylo něco mezi čtvrtou a pátou ranní. Čekalo nás asi 3 až 5 kilometrů chůze. Po cestě jsme slyšeli vytí psů. Pro jistotu jsme se ozbrojili kameny. Psi na nás naštěstí nezaútočili.
Areál se otvírá v 7:30. Po asi hodinovém čekání přišel noční hlídač, pustil nás do svý budky a uvařil nám čaj. Sdělil nám, že studentský lístky se tu prodávají, ale tato informace se ukázala nakonec po několikerém přemlouvání prodavače vstupenek jako nesprávná. Nezbylo než vysolit nehorázných 50 000 IRR - 30 000 IRR za vstup do areálu a 20 000 IRR za vstup do muzea. Do muzea radíme nechoďte. Není tam skoro vůbec nic a navíc je tam tma. V jednotlivostech je areál celkem zajímavý, celkový pohled je ale zohyzděn železnými konstrukcemi postavenými nad troskami bývalého paláce Apadana. Celkem tu trávíme asi 3 hodiny, z čehož část prospíme v hrobce nad areálem. Spánkový deficit je spánkový deficit.
Po prohlídce se zkoušíme přesunout k asi 10 km vzdálené další památce Naqsh-é Rostam. Kašlem na taxikáře a zkoušíme něco stopnout. Máme štěstí. Staví nám Land Rover. Bere nás kluk s holkou. Povídá, že jsou z Dubaje a nabízí nám, že nás vezme k i dalším památkám, na které se jedou také podívat. To ale vzhledem k tomu, že jsou nejméně 200 km daleko, odmítáme.
Naqsh-é Rostam je poměrně zajímavé místo. Jsou tu asi 4 skalní hrobky perských vládců s vchody poměrně vysoko ve skále, což však nijak nezabránilo jejich vykradení již před stovkami let. Nejzajímavějším objektem tu je ale velká krychle, o jejímž smyslu se lze jen dohadovat. Vstupné stojí 25 000 IRR, slevy pro studenty tu opět neposkytují a na žádné kartičky nereagují.
Po prohlídce razíme směr Shiráz. Po dobré zkušenosti s Dubajcem opět spoléháme na stopa. Zastavuje nám Toyota pickUp. Skáčeme na korbu a jedeme. Řidič se z toho zdá být trochu zklamán. Zastavil pravděpodobně proto, že si chtěl popovídat s cizinci. Na hlavní silnici na Shiráz nás vyhazuje. Netrvá to dlouho a zastavuje nám kluk s neskutečnou popelnicí. Uvnitř není skoro nic, zato motor byl pořádně nadupanej. Vyhodil nás asi na půli cesty a neskrývaně si řekl o peníze, o nichž před jízdou nepadla ani řeč. Dostal 3000 IRR a důrazně dával najevo svou nespokojenost. Pomalu jsme vysoukali z kapes nějaký drobný a přihodili mu ještě 2000 IRR s tím, že už nic nemáme. Byl nespokojen, ale my vytrvali.
Hned jak jsme vyložili bágly z auta, sesypali se na nás taxikáři jak supi na mršinu. Začlo jednání o cenu. Již jsme v tomto sportu nabyli nějaké zkušenosti, ale co jsme viděli tady, jsme doposud nezažili. Jeden z taxikářů šel z cenou dolů, ale to neměl dělat. Za porušení nepsané kartelové dohody dostal od ostatních pěkně přes držku. Využili jsme nastalé rvačky a zmizeli. Za rohem jsme vzali jinýho, neoznačenýho taxíka za 10 000 IRR.
Na kraji Shirazu se taxikář začal cukat, že 10 000 IRR to bylo jen do města, ale za odvoz do hotelu, že požaduje dalších 10 000 IRR. Tak to teda ne! To na nás zkoušet nebude. Hezky jsme si ho podle Planeta donavigovali až k vytypovanému Anvarí hotelu, dali mu předem dohodnutých 10 000 IRR, odešli do hotelu a suverénně ignorovali jeho výkřiky. Po chvíli to vzdal a odjel.
Celkem příjemný anglicky hovořící hotelier nám dohodil hotelového rovněž anglicky mluvícího taxikáře. S ním jsme odjeli na autobusák, kde jsme koupili lístky na zítra na bus do Yazdu. Zbytek dne jsme prochodili po městě, které nás až tak nenadchlo. Hrobky slavných básníků jsme vynechali a zahradu Bagh-é Eram jsme skoukli jen skrz plot. Vstupné 25 000 IRR nám připadalo neadekvátní.
12.den - 4.9.2001
Shiraz - Yazd
Ráno jsme se nechali hotelovým taxikářem hodit na autobusový nádraží, kde jsme navštívili prodejnu s hudbou. Zakoupili jsme jednu kazetu, o které nám tvrdil prodávající, že na ni je hudba, která právě venku vyhrávala, a která nás docela zaujala. Samozřejmě na ní bylo něco jiného.
Vyrážíme busem směr Yazd. Cesta začíná dlouhým táhlým kopcem. Sedíme vzadu na kole. Nic moc, navíc v našem okolí sedí nějakej smradlavej dědek. Cestou je samozřejmě řidičovým pohůnkem rozlévána voda do umělohmotných kelímků zavěšených nad hlavami cestujících. My si ale neberem. Voda je sice studená, ale její původ nejasný. Většinou pohůnek koupí od pouličního prodavače kus ledu, který cestou v kýbli taje, přičemž tomuto procesu občas napomáhá tím, že krychli ledu porcuje šroubovákem. Dáváme radši přednost vodě lahvové, i když i tady musí být cestovatel obezřetný, neboť místní si rádi přivydělají prodejem neoriginálně uzavřených lahví vody. Jako zdroj stoprocentně nezávadné vody nám byla doporučena také pítka v bankách.
Po 8 hodinách jsme dojeli do Yazdu. První věcí, kterou musíme udělat, se stalo už tradičně ubytování v hotelu. Na večer vyrážíme k Páteční mešitě. Skoukli jsme v podzemí mešity místo, kam ústí jeden z ghanátů, podzemních tunelů přivádějících vodu do lidských sídel. Poté jsme byli odchyceni Alim, studentem elektro, co si přivydělává právě odchytem turistů, které pak za peníze provází po okolí. Dohodli jsme se s ním, že zítřek strávíme spolu. Slíbil, že si půjčí otcova Paykana a provede nás po Yazdu a zajedeme i do Chak Chaku. Mluvil dobře anglicky, a tak jsme se od něj leccos zajímavého i dověděli. Ještě večer nás zavedl na jedno místo, odkud se dá vylézt na střechu jedné z mešit. Pohled na zapadající slunce nad střechami Yazdu, jednoho z nejdéle souvisle osídlených měst na světě, byl pohádkový. Vše dokreslovalo panorama hor na pozadí. Ještě dostáváme typ na dobrou restauračku a loučíme se.
Procházeli jsme se ještě chvíli po starém městě úzkými křivolakými uličkami mezi domy stavěnými snad z nepálené hlíny. Viděli jsme karavanseray, což bylo místo pro přenocování karavan, kde spí společně zvířata a lidi. Nejvýstavnější stavbou v Yazdu je asi Amir Chakmaq complex. Pak jsme šli na večeři. Restaurace patřila spíše k vyšší třídě, ale vzhledem k celkové cenové hladině v Íránu si to můžeme dovolit. Byla vystavěna na místě bývalých tureckých lázní. V sedě na koberci jsme slušně povečeřeli. Cestou zpět jsme si dali dokonce i celkem vzácně se vyskytující zelený zamzam.
13.den - 5.9.2001
Yazd - Chak chak - Yazd
Ráno jsme měli sraz s Alim v 7:30 před našim hotelem. Cena byla dohodnuta 60 000 IRR za celodenní průvodcovství. Nejprve jsme ale museli vyřídit několik nutných věcí: vyměnit další peníze, koupit lístky na večerní vlak do Kermánu a prodloužit víza. Ali má trochu zpoždění a místo Paykanem svého otce přijíždí taxikem. První dvě věci se nám povedlo zařídit, prodloužení víz nám však bylo odmítnuto s již tradičním poukazem, že je příliš brzy.
Konečně vyjíždíme za poznáním. Hned za městem stojí 2 věže ticha, kruhové stavby, na které se umísťovala těla mrtvých, jež tu byla ponechána na pospas slunci a ptákům. Tento způsob pohřbívání je vlastní příslušníkům náboženství zvaného zoroastrismus. Země je pro ně posvátná a tak by pohřbením člověka do ní došlo k jejímu znečištění. Zoroastrismus je náboženství, které na území Persie bylo praktikováno tisíc let před tím, než sem byl importován islám. Přesto, že od islamizace uplynulo již dalších více než tisíc let, udrželo se toto náboženství při životě, a to právě v okolí města Yazd. Dalším ostrůvkem této víry je pak indická Bombaj.
Další naší zastávkou je Ateskadeh - zoroastrovský chrám ohně. Jako stavba není až tak zajímavý, zajímavé je ale to, že v něm hoří pro zoroastrovce posvátný oheň, který už plane bez přestání více než 2000 let.
Poté jedem k nejvyššímu badgíru ve městě, který se nachází uprostřed jedné zahrady. Badgíry jsou věže, jimiž jsou opatřeny domy. Nahoře na věži jsou průduchy do všech světových stran tak, aby do věže mohl proudit čerstvý vítr nebo aspoň vánek, ať už fouká odkudkoliv. Studený vzduch se shora klesá jednou komorou dolů do domu a ochlazuje vodu v bazénku pod věží a vůbec klima v domě. Teplý vzduch z místnosti stoupá druhou komorou věže vzhůru a ven z domu. Tato primitivní klimatizace tu funguje po staletí.
Usedáme do Paykana a vyrážíme směr Chak chak (čti Čak čak). Cestou zastavujeme ve vesnici, kde nám Ali ukazuje holubník pro několik tisíc poštovních holubů, a stavbu, která sloužila v létě jako zdroj ledu, ledárnu. V zimě se do ohromné jámy uprostřed nalívá postupně voda až se vytvoří led o mocnosti desítek centimetrů, který v odizolované stavbě přežívá až do léta, ačkoliv sama stavba se nachází v poušti. Také jsme cestou ochutnali kebab z velbloudího masa. Byl vynikající, skoro nejlepší, co jsme tu jedli. Dále si prohlížíme vchody do ghanátů, které jsou v těchto místech velmi hluboké, což testujeme házením kamenů na dno. Po delší době jízdy po silnici odbočujeme na polní, nebo zde spíše pouštní nezpevněnou cestu. Paykan se stává naším pouštním korábem. Projíždíme kolem prázdných vádí a blížíme se ke skalám na horizontu, které zde neskutečně prudce vystupují z jinak celkem rovné pouště.
Po chvíli už rozeznáváme na skále nalepených několik stavení. To je Chak chak. Stoupáme k němu nahoru po schodech. Chak chak se stal centrem vyznavačů zoroastrismu. Je daleko od civilizace, a tak se stal jedinou možností, kde mohou vykonávat zoroastrovci v okolitém islámském světe své obřady. Je to jediné místo, kde nemusí chodit ženy zahaleny. Místo je to skutečně nehostinné, slunce se tu opírá do skal, skoro nic tu neroste a vody je tu jen tolik, kolik jí vydá pramen, jenž tu ze skály kape čak, čak a jenž vlastně dal tomuto místo jméno. Navíc voda z něj je tak horká, že se ani nedá pít. Bylo nám dovoleno vstoupit do svatyně. Tvoří ji obestavěný strom u tohoto pramene, hořící svícen a malá knihovnička s knihami náboženských textů. Na hlavu jsme dostali speciální bíle čapky, jejichž důvod nám zůstal utajen. Prolistovali jsme i pár náboženkých knížek. Jsou psány zvláštním indickým písmem, které tu dnes umí číst jen málokdo. Chak chak rozhodně stojí za návštěvu, i když zdaleka ne každý, kdo je v Yazdu, ho navštíví. Je to přeci jen asi 60 km od města.
V Yazdu jsme ještě navštívili mešitu, kde interiér byl poskládán z tisíců drobných zrcadýlek. Působilo to až kýčovitě a zřejmě se jednalo i o stavbu mladšího data. Před ní bylo i pár pomníčků vojáků padlých v ve válce s Irákem. Pak jsme se rozloučili s Alim a ještě mu přidali pár riálů za bezvadné služby.
Nechali jsme se vyhodit kousek před Páteční mešitou, kde je internet café. Spojení bylo celkem solidní a kluk, co tu obsluhoval, nám slíbil sehnat nějaké informace o výstupu na Kúh-é Taftan, kam jsme měli v plánu se podívat. Nějaké informace a schematický plánek jsme nakonec dostali.
Večer jsme se ještě sešli s Alim, který nás vzal zúrchané = doslova dům síly. To byla třeba věc, kterou bychom sami určitě neobjevili. Funguje to jako naše sokolovna nebo fitness centra. Prostě večer se seberou mladíci i staříci a jdou si zacvičit. Přitom ale cvičení je dost náročné a prošedivělí obtloustlí cvičenci, ačkoliv na to na první pohled nevypadali, museli mít celkem sílu. Sami jsme si nakonec několik cviků vyzkoušeli. Celé hodinové cvičení je řízeno bubeníkem a zpěvákem v jedné osobě, který udává rytmus a zpívá náboženské texty. Cvičenci pak dle jeho pokynů asi hodinu cvičí. Převládají posilovací cviky vhodné pro boj, např. dlouhá serie kliků, cviky na ramena s velmi těžkými kužely, benč s dřevěnými štíty, cviky se železným lukem a dlouhé rychlé točení se kolem vlastní osy, jehož smysl neznáme, ale které jsme viděli už v tom báječném filmu plném bojového umění, který jsme viděli v Bandaru v kině.
Vlak nám jel až v 1:40 a Ali nás přemluvil, že musíme jít k němu domu na návštěvu. Byt byl velmi stroze zařízen a téměř chyběl nábytek. Po zemi byli všude koberce. Když se blížil čas odjezdu vzali jsme si taxika na nádraží. Po nástupu do vlaku jsme poznali, že jsme zapomněli zdůraznit při nákupu lístků, že chceme jet na ležato. Věděli jsme sice, že tentokrát nebudeme mít 1.třídu jako cestou z Tabrízu do Tehránu, nýbrž druhou, ale netušili jsme, že budeme přes noc sedět, navíc na nepohodlných kolmých sedadlech v plném kupé. Plánovaný odpočinek se nekonal.
14.den - 6.9.2001
Yazd - Kermán -Bam
K ránu jsme z okna pozorovali ubíhající poušť. Zašli jsme do jídeláku a dali si snídaní za 2000 IRR. Vlak byl velmi dlouhý, cestovní rychlost nevelká, ale v těchto krajích přijatelná. V pozdním ránu jsme dorazili do Kermánu. Tady koleje končí a dál na východ začínají až zase v Zahedánu, kde pokračují přes Mirjaveh do pakistánské Quetty a dál do Indie. Plány na propojení existují už více než 20 let, ale plán je jedna věc a realizace je věc druhá. Až to jednou dokončí bude se dát dojet vlakem z Prahy až do Indie, nebudeme-li počítat překážku v podobě Bosporu.
Nádraží v Kermánu je představováno jen nákladní rampou, která tu má funkci nástupiště, a halou s toaletami. Provedli jsme aspoň ranní očistu. Jsme úplně rozlámaní, ale razíme hned na autobusák, abychom byli co nejdřív Bamu, kde hodláme zakotvit. Berem si taxika, neboť nádraží je daleko za městem. Koupili jsme si lístky do Bamu. Jede nám to asi za 2 hodiny, a tak se pokoušíme koupit i lístky na zítřek z Bamu do Zahedánu. Nikdo to ale není s to pochopit, a tak i přes brilantně názorné osvětlení toho, co chceme, zůstáváme bez chtěných lístků.
Dáváme si snídaní č.2 - volská voka, neuvěřitelně mastná, ale přežili jsme to. Chvilka spánku v parku a jdeme na bus. Cestou potkáváme snad první žebračku v Íránu. Rozhodli jsme se jí obdařit mincemi. Hodnotu zdejších mincí nejlépe vyjadřuje právě tato scénka. Žebračka mince nepřijala a ještě si odplivla.
Za dvě a půl hodinky jsme v Bamu. Je zde o poznání tepleji. Město má charakter oázy v poušti. Kolem rostou datlový palmy. Místní datle prý patří k nejlepším na světě a řadí se tak k vývozním artiklům spolu s ropou, kaviárem a pistáciema.
Cestou jsme několikráte zvažovali možnost alespoň jednou se ubytovat v mosáferchané (ubytovna nejlevnějšího rázu a nejnižší kategorie, zpravidla neoznačená latinkou a určená pro domorodce a pro cizince jen vyjímečně) neboli mosáferkurni, ale nakonec jsme vždy srabácky ucukli a zvolili hotel. Nejblíže jsme tomu byly zde, ale zdejší ubytovna Akbar tourist guest house nebyla mosáferkurní v pravým slova smyslu. Byla to spíš taková turistická mosáferkurnička. Přidělenou místnost jsme obývali s nějakejma japončíkama. Celá ta turistická sebranka tady ale byla tak trochu divná.
Na večer vyrážíme do UNESCem chráněného polorozpadlého opuštěného opevněného města. Vstupenky tu platí 2 dny, tak proč to nevyužít. Příjemný je i to, že dostáváme studentskou slevu, takže neplatíme obvyklých 30 000 IRR, ale jen polovinu. Areál je otevřen denně od sedmi do sedmi. Je to fakt pěkný. Můžete prolízt úplně všechno, ale nevím, zda je to nejlepší, protože často se pod váma kus něčeho utrhne, a bude-li to takto pokračovat, za chvíli z toho nic nezbude, i když se prý v současnosti pracuje na renovaci. Vše je tu totiž z nepálené hlíny. Dominantou města je Arg-é Bam, citadela, jakási pevnost uprostřed opevněného města připomínající hrad. Ještě jednou věcí toto místo vyniká: je tu evropský záchod. Je sice zamčený a pro zaměstnance, ale jsou ochotní.
Večeříme společnou večeři v mosáferkurni. Nic moc. Konečně se vyspíme.
15.den - 7.9.2001
Bam - Zahedan
Ráno jdeme znovu na citadelu, uděláme důkladnější průzkum, vylezeme na nejvyšší věž, snažíme se identifikovat čemu asi sloužili jednotlivé stavby. V čajovně dáváme čaj, ale jednou se nezeptáme předem na cenu a pykáme: 10 000 IRR za konvici čaje je fakt dost i u nás.
V poledne bereme bágly a jdeme k benzince na hlavní křížovatku. Zde zastavují busy jedoucí z Kermánu do Zahedánu. Do hodinky už sedíme v jednom z nich (třetí, kterej projížděl). Po cestě poprvé vidíme velbloudy, jejichž chov tu dnes už má význam jen snad pro turisty. Jak se blížíme na východ začíná se měnit i oblečení přistupujících cestujících. Lidé se oblíkají do dlouhých bílých košilí. Přistupuje i balůčská rodina v typicky červeném kroji. Řidiči si hlavu s bezpečností nedělají. Sice se střídají v řízení, což je jistě plus pro bezpečnost, vše ale hatí tím, že tak činí za jízdy. Zřejmě to tu je běžné neboť po několika dalších hodinách činí to samé.
Kolem osmé večer jsme v Zahedánu. Jako vždy bereme taxi směr hotel. Volíme Kavir hotel, asi druhý nejlepší ve městě. Cena 230 000 IRR za všechny tři po krátkém smlouvání sražená z 250 000 IRR je celkem solidní. Sice tu nebyl evropskej hajzl, ale v ceně byla zase i snídaně. Prostě takovej standard našeho ubytování v lepších hotelech nižší kategorie nebo hotelech střední kategorie.
Nedaleko od hotelu jsme si všimli restaurace. Dali jsme si v ní šašlik ze skopového za 30 000 IRR. Bylo to nejdražší jídlo a bylo dobrý. Příjemný bylo, že pití bylo v ceně jídla bez ohledu na množství. Ale na druhou stranu na zamzamu se moc ušetřit nedá, když jeho cena se pohybuje v rozmezí 300 až 500 IRR.