1.den - 24.8.2001Praha - Istambul - centrální Anatolie |
|
Od rána cestovní horečka. Již jsme se smířili se skutečností, že Polda (snad) přijede později.
Jen doufáme, že se v Tehránu potkáme. V 8:45 přichází Michal. Maminka naoko klidná si od
Michala přebírá mapku s detailním časovým rozvrhem naší cesty.
Je 9:05. Odjíždíme od
"Poldů". Polda nás veze. Naposled dohadujeme způsob kontaktu. SNAD TO
VYJDE!!!!!!????? Heslo zní "SPANEK8". 10:55 - na letišti jsme byli zbytečně brzy. Čekáme
hodinu. Při celní kontrole prudí celníci kvůli foťákům, musíme udělat z každýho kontrolní
snímek - i z Illforda za 500,- blbečci!!! Konečně sedíme v letadle, ale až úplně na konci!
Aspoň máme během hodinového zpoždění přípojového letu přehled. Konečně visíme ve
vzduchu. Let s OK byl O.K.!
V Istambulu nás uvítala velice "zajímavá" a usměvavá policistka. Výlez z letiště = první kontakt s Orientem! Hádáme se o cenu za dopravu na otogar, tedy autobusový nádraží. Taxi (12.000.000 lir) x bus (6.000.000 lir). Znenadání se objevil takový skřeček a slíbil nám, že nás tam odveze za 7.000.000 dohromady. Plácli jsme si! Ostatní taxikáři mu chtěli dát do držky, že jim kazí kšefty a strašlivě mu spílali a odrazovali nás od cesty s touto figurkou slovy "Ali Baba, Ali Baba!!!" Měli pravdu, jak jsme v zápětí zjistili! Po několika málo metrech začal mumlat něco o tom, že smluvená cena je pouze za osobu. Vysmáli jsme se mu. Byl sám a rachouš! Následoval šok č. II. Okamžitě zajel k benzince, neboť jeho nádrž zela absolutní prázdnotou. Jaké bylo naše zděšení když nabral celých 1,8 l, což jsme museli ještě přímo na benzince zaplatit (2.500.000)!!! Po zbytek cesty strašlivě nadával, vzýval Alláha a zkrátka všemi možnými způsoby se nás snažil přimět k zaplacení vyšší ceny. Ale to se šeredně spletl. Dostal zbylých 5.000.000, což i tak bylo o 500.000 víc než byla původní dohoda, a pohled jako bonus a šmitec! Před cestou jsme se dozvěděli, že je dobrý mít s sebou nějaké upomínkové předměty a ty rozdávat domorodcům místo peněz za prokázané služby. Samozřejmě jsem svých 10 pohledů s Prahou zapomněl doma, aspoň, že Michal ne.
Je 15:45. Na autobusovém nádraží jsme celkem bez
problému a rychle našli kancelář autobusový společnosti
jezdící do Erzurumu. Lístek stál 30.000.000,- TL, ale údajně
se dá sehnat i za 25.000.000 lir. Vzhledem k turecký inflaci je ale třeba brát veškeré cenové
údaje hodně s rezervou. Hodinu zpoždění jsme strávili diskusí s několika budoucími
spolucestujícími. Rozhodujícím se ukázalo seznámení s "kolegou právníkem" Jusufem,
kterej se vracel se domů do Igdiru. Mluvil velice dobře anglicky. V 17:00 konečně nastal
odjezd z Istambulu. Istambul a souvisle navazující aklomerace připomíná jedno obrovské
staveniště, údajně jsou stále odstraňovány následky zemětřesení z léta 1999. Dalším asi
neméně významným důvodem stavební horečky je již zmíněná turecká inflace, která
znehodnocuje téměř jakoukoli "normální" investici, a proto každý, kdo má nějaké peníze, se je
snaží uložit v nemovitostech a staví! Cesta probíhala bez problémů. Díval jsem se z okna a
sledoval fádní tureckou krajinu, trpělivě odpovídal na neustále se opakující datazy našich
spolucestujících "Where are you from?" a živě diskutoval s Jusufem o všem možném i
nemožném. Za chvíli už jsme jeli tmou a snažili se trochu pospávat, což nám poloviční
obsazenost busu celkem dovolovala.
2. den - 25.8.2001
centrální Anatolie - Igdir
Ráno už jsme zase sledovali ubíhající krajinu. Na to, že se jednalo o hlavní silniční tah na východ, byly cesty v dost žalostném stavu, zvláště porovnám-li to následně s Iránem. Pravděpodobně další z důsledků "kurdské politiky" turecké vlády. A tak jediné co jsme vlastně pořádně viděli, byla všudypřítomná kasárna, jež obklopují nacionalistická hesla typu "Jeden národ!", "Buď hrdý, že jsi turek!" apod. Zkrátka paráda. Během cesty díky Jusufovi jsme se rozhodli, že pojedeme až do Igdiru a nebudeme vystupovat v Erzurumu, kam jsme původně směřovali v domnění, že se odtamtud lépe dostaneme k íránský hranici. Jusuf nám ukázal svoji kancelář Je zajímavé, že ač mladší než my a teprve na jaře téhož roku dodělal školu, přesto si může jako advokát otevřít vlastní kancelář. Zajímavé, co říkáte? Následovalo pár telefonů a již nás nějaký Jusufův kámoš vedl do hotelu. Rozloučili jsme se. Jusuf byl první ale rozhodně ne poslední neuvěřitelně milej člověk na našich cestách, se kterým jsme se setkali, a který nám pomohl, jak mohl. Jusufův člověk nás dovedl do hotelu "OTEL BUYK IGDIR". Celkem fajn - evropský WC, sprcha - akorát ráno tam netekla voda. Stál 8.000.000,- TL/double.
Večer jsme prošli "centrum" města - neuvěřitelná díra, navštívili první mešitu,
pojedli první Gyros s rýží (2.000.000,-) a objevili a popili tureckou Plzeň - EFEZ (vážně dobrý, stálo
750.000,-). Právě při hodnocení jejích netušených kvalit v jednom takovém typicky tureckém zákoutí
jsme byli najednou obklopeni početnou skupinkou tureckých dětiček. Opět se opakovalo již standardní
"Where ...; How ....", etc. V zápětí dorazil i šéf "bandy" následován nějakým cizincem. Vyklubal se z něj
slovinec snažící se již několik týdnů zdolat Ararat. Rozpadla se mu parta, se kterou do Turecka vyrazil,
a tak hledal někoho, kdo tam s ním poleze a zároveň vyřizoval problémy s povolením. Trochu jsme
pokecali a byli jsme mimochodem upozorněni, že pivo je lepší pít v soukromí a nebo "po americku". Šli
jsme brzy spát. Plán byl neúprosný - v 7:00 odjezd směr DOGUBEYAZIT.
3. den - 26.8.2001
Igdir - Dogubeyazit - Gürbülak - Bazargan - Maku - Orumieh
Ráno jsme ze střechy hotelu vyhlíželi Ararat - ráno má být nejlépe vidět, ale nebyl moc vidět. Při svém odchodu jsme "nechtěně" vzbudili veškerý personál spící na pohovkách kolem recepce. Nechali jsme se odvézt k "dolmuši" (sběrné taxi) a odjeli do Dogubeyazitu. Ararat zůstal po celou dobu v mracích, takže jsme jej moc neviděli, přestože cesta z Igdiru do Dogubeyazitu vedla neustále kolem něj. Michal se přesto nenechal odradit a několikrát jej vyfotil. Výsledek je však více než nevalný.
V Dogubeyazitu nás hned obklopilo hejno dětiček, jejichž nápor jsme pohotově odrazili a vydali se první cestou doprava, do kopce. Po několika desítkách metrů je celkem dobrá cukrárna-pekárna. Vřele doporučuji! Ušli jsme asi 300 až 400 metrů, když jsme došli k zastávce dolmuše. Pokusili jsme se zeptat, zda míří i k našemu cíli - Ischak Pascha seray. Přikývli. Nacpali jsme do neuvěřitelně napěchovanýho tranzitu. Po několika minutách (je to asi 7km, ale do příšernýho kopce; pěšky odhaduju, tak 2 hod) smrtelně pomalý jízdy jsme vyšplhali až k tomu orlímu hnízdu. Bágly jsme nechali v bufáči, co je je 50 m nad palácem. Bez problémů! Ischak Pascha je v současnosti už "jen" zřícenina, ale rozhodně stojí za návštěvu. Můj dojem byl o to silnější, že šlo o vůbec první památku islámského světa, kterou jsme po cestě navštívili. Celkem bez problému jsme zakoupili studentské vstupenky, stály 2.500.000,- TL. Přestože to tak na první pohled vůbec nevypadá, je to obrovská stavba s mnoha podlažími, podzemím, harémem, lázněmi, mešitou ... Zkrátka skvělé! Po prohlídce jsme si vyzvedli bágly a dali jeden efez na cestu. Ve snaze maximálně urychlit zpáteční cestu jsme oslovili několik řidičů, ale nacpat se nám podařilo až ke čtyřem výrostkům, kteří víceméně ochotně a za bujarého veselí nás hodili k dalšímu dolmuši v Dogubeyazitu mířícímu na hranice. Cesta na hranice trvala asi 30 - 40 minut a stála 1.500.000 TL.
Vystoupili jsme z dolmuše a hned se na nás vrhli první veksláci. Nabízeli za 1 USD 4000 IRR. Poté, co jsme jim dali najevo, jak na ně …., přidali na 6000 s tím, že v Iránu dostaneme mnohem míň. Poučeni, těmi, co již v Íránu byli, poslali jsme je definitivně do pr...... Od "výstupní stanice" je třeba ujít asi 500 m mezi desítkami zaparkovaných tiráků až dojdete k podivně vyhlížející budově. Posíláme poslední SMS, dále už je nekompatibilní iránská síť. V čekací hale jsme strávili asi 40 min mezi pospávajícími obchodníky, kteří spali na obrovských balících ledniček, koberců a dalšího svého zboží a čekali nejspíš na proclení. Dostali jsme razítko do pasu a konečně vstoupili do vytouženého Iránu. Byl to šok! Asi jako když cestujete z Rumunska a vstoupíte do Švýcarska. Na turecký straně je jen neuvěřitelně špinavý zaplivaný barák na spadnutí a přejdete do klimatizované "moderní" odbavovací haly, kde neustále pobíhali 2 - 3 vytírači s košťaty a zametali. Údajně by se zde měla nacházet i banka (směnárna), ale tu jsme nenašli. Tento fakt se později ukázal jako klíčový, a proto doporučuji si vždy přivézt alespoň minimální množství IRR, abyste nebyli ihned odkázáni na zvůli domorodých vyděračů. Tedy doporučuji jí hledat pozorněji než my, rozhodně se to vyplatí a ušetříte si mnohé problémy.
Z hranice jezdí malý autobus do hraničního městečka Bazarganu. Stojí 1000 IRR a nesmlouvá se. Po výlezu z něj se začala opakovat již obvyklá situace - překřikování, uhánění, nabízení, zkrátka strašlivej mumraj ohledně toho, kdo nás odveze do Maku (tj. nejbližšího města za hranicema), kam jsme se potřebovali co nejrychleji dostat na autobusový nádraží a kam údajně už další bus jet dnes neměl, což jsme samozřejmě obejmuti hroznem dotěrných taxikářů nemohli nijak ověřit. Tato cesta měla podle našich informací stát taky asi 1.000 IRR - opět upozorňuji na možné změny cenové hladiny způsobené inflací. Nám se po chvíli vyjednávání podařilo dostat cenu ze 3 na 1 USD. Záhy se však začala opakovat "istanbulská anabáze". Po naložení věcí do auta a usednutí na sedadla taxikář začal tvrdit, že domluvená cena je pouze za jednu osobu, a že musíme zaplatit tedy 2 USD. Udělali jsme chybu, vyměkli a zaplatili, což bylo i důsledkem toho, že zavazadla jsme dali do zavazadlového prostoru a nevzali je s sebou na sedadlo do auta, což vždy zhoršuje vyjednávací pozici. Nedělejte to, vždy zaplaťte jen to co si předem domluvíte, vždy to bude provázeno trochou křiku, ale rozhodně se to vyplatí. Časem jsme se k tomu také propracovali. Ten chlápek byl neuvěřitelně vlezlej, neustále nám nabízel služby nějakých svých známých a kamarádů. Chtěl nás odvézt až do Orumiyeh za nehorázných 30 USD, což je samozřejmě nehoráznost hodná slov "na bába" (vysvětlení později). A když jsme zastavili na ulici někoho nezúčastněného, abychom se zeptali na možnost dopravy a především na možnost směny peněz, což nás trápilo nejvíc, vždy hned přiběhl a začal ho ovlivňovat. Neustále tvrdil, že žádný autobus nejede a ať tedy využijeme jeho služeb. Když jsme však dorazili na nádraží s úlevou jsme zjistili, že požadovaný autobus do Orumieh jede asi za 30 minut. Taxikáři jsou většinou svině asi všude na světě.
V nouzi největší vyměnil Michal u místního překupníka 3
USD za vcelku solidních 21.000 IRR, tj. v kurzu 7.000,- IRL/1 USD, abychom měli aspoň na lístky.
Vyrazili jsme. Autobus byl starý licenční mercedes neboli irankhodro v dost otřesném stavu, to však řidiči rozhodně nebralo chuť
zběsile předjíždět a samozřejmě neustále vydatně troubit. Cesta trvala necelé 4 hodiny. Se
soumrakem jsme dorazili do Orumieh. Mistrně jsme propluli houfem taxikářů a pěšky se vydali hledat
hotel. Dle planeta jsme se rozhodli pro Reza hotel. Je to asi 35 minut chůze od nádraží. Nebyl špatný,
ale opravdu dost hlučný, a to i pro nás odkojence Veletržní. Cena byla 13 USD za oba (evropské WC +
sprcha). Zmoženi celodenním cestováním jsme ulehli k zaslouženému odpočinku. Naše první noc
v Iránu!
4. den - 27.8.2001
Orumieh - jezero Orumieh - Orumieh - Tabríz
Jednoznačnou dopolední prioritou bylo zkontrolovat a potvrdit naše letenky. Měli jsme totiž již z Prahy od ČSA koupené 3 vnitrostátní letenky nicméně nebyli jsme si zcela jisti, zda ta dobra žena jež nám je prodala 100% věděla co činí, resp. zda třeba nebyly prodány víckrát. Když jsme je totiž v Praze kupovali, v kanceláři ČSA vůbec neznali námi požadované destinace a když je po delším hláskování v počítači nalezli, museli jsme je ještě delší dobu přesvědčovat, že v počítačovém systému není chyba, když neustále vyhazuje cenu letenky 416 Kč. Poté, co jsme letenky zaplatili, nás pak ještě pracovnice ČSA žádali, abychom je po návratu z Íránu přišli informovat, zda se nám na jimi vystavené letenky podařilo dostat na palubu. Kancelář Iran Air jsme za přispění jednoho ochotného domorodce našli celkem pohotově. Naštěstí se vše ukázalo bezchybné, tj. že naše "papírky od ČSA" s nápisy: Tehran - Bandar-é Abbas, Bandar-é Abbas - Isfahan a Isfahan - Shiraz jsou skutečně letenky na tyto spoje.
Vrátili jsme se zpět do hotelu s úmyslem vyrazit směr Tabríz. Posnídali jsme každý asi 4 pytlíky zamzamu, který nebyl zamzamem, jak jsme později zjistili, a jednu strašně hnusnou mastnou koblihu, mnohem lepší jsou takový jednoduchý a plochý, který jsou "bez chuti". Opět pěšky jsme došli až na autobusové nádraží, kde se na nás vrhla do té doby nevídaná horda taxikářů nabízející nám cestu do Tabrízu. Vlastním cílem návštěvy Orumieh byla totiž cesta přes stejnojmenné solné jezero a nikoliv město samotné, i když místní nám několikrát zdůrazňovali, jak je Orumieh malebné město především díky množství krásných zahrad, ale po dobu naší "japonské" návštěvy jsme na žádnou nenatrefili. Za to jsme našli ulici, kde po 2 km prodávali jen vodní čerpadla, vodní čerpadla a pro změnu zase jen vodní čerpadla. Taxikáři za to chtěli nehorázných 15.000,- IRR. Taxikem jsme chtěli jet proto, že autobusy jezero objíždí, zatímco osobní auta mohou využít trajektu přes jezero. Kvůli ceně jsme se rozhodli ale pro minibus do přístavu s tím, že pak už něco pro cestu dál najdeme. Mají stanoviště hned vedle nádraží, ale zvenku za zdí, tj. mimo areál. Přišli jsme k prvnímu a zeptali se zda jede do Bandar-e Golmankhaneh, což byl onen přístav, alespoň podle mapy. Řidič jen přikývl hlavou (upozorňuji na informaci, podle které údajně většina "orientálců" než aby vás zarmoutila tím, že vám dá negativní odpověď raději si vymýšlí! Je to bohužel asi pravda!). S notnou dávkou nejistoty a pochyb (jak se později ukázalo bohužel oprávněných) jsme nastoupili.
V minibuse, ve kterém cestovalo asi 20 lidí nám nebyl NIKDO schopen říci, kam vlastně jedeme, resp. zda jedeme spravně. Někteří se tím dokonce velmi dobře bavili. A to i přesto, že jsme jim neustále opakovali název místa (přístavu), kam jsme se potřebovali dostat a strkali mapu pod nos! Po cca 30 min infarktové jízdy jsme s údivem zjistili, že jsme jeli "správně" a že jsme se ocitli na břehu u nějakého přístaviště. Po kontaktu s partičkou bujarých mladíků jsme se s nimi vydali ke břehu. Nohy se nám bořily do oslnivě bílé soli (tedy to na fotkách není písek ale SŮL) a lidé po vykoupání na sobě měli viditelnou vrstvu solného povlaku! Po krátké diskusi s provozovatelem loděk jsme s politováním zjistili, že se jedná pouze o výletní okružní loďky, které rozhodně na druhou stranu nejezdí, tedy žádný přívoz! Chvilka marného přemlouvání (jsou moc velké vlny, málo peněz, moc práce......) a už jsme přemýšleli, jak se co nejrychleji vrátit do Orumieh. Přívoz přes jezero však existuje, jen jsme měli smůlu, chtělo to ještě víc na sever - nenechte se odradit, bude to jistě fantastický, i jen samotný pohled je úchvatný, navíc v jezeře o rozměrech zhruba 180x50 km je asi 100 ostrovů, z nichž některé, zejména Kabudan byste údajně pro jeho všudypřítomný zelený porost ve vyprahlém Íránu nečekali. Cestou taxíkem zpět se opakoval standardní konflikt: riály x tumany! Doporučuji se vždy několikrát zeptat nejen na hodnotu samotnou, ale i na jednotku (1 tuman se totiž rovná 10 riálů).Ještě lepší je raději vždy sám hovořit už tumanech - předejdete tak častým hádkám.
V Orumieh jsme promtně zakoupili lístky, teď už busem kolem jezera severní cestou do Tabrízu a vyjeli. Michal si koupil na nádraží nealko pivko - jediné, které jsme v Íránu viděli - bylo neuvěřitelně hnusný a neuvěřitelně drahý (2 USD). Počátek jízdy provázela značná panika, neboť na ujišťovací otázku "Kam jede tento autobus?" nám bylo odpovězeno "Isfahán"! Nakonec se ukázalo, že ten dobrý muž měl sice pravdu, ale cesta do Isfahánu vede přes Tabríz. Cesta trvala asi 3,5 hod. a proběhla bez problémů. Opět obvyklý kontakt s domorodci a běžná komunikace.
Naše první kroky v Tabrízu vedly k vlakovému nádraží. Autobusy zastavují také na kulaťáku před ním, kde na jedné jeho straně začíná parčík na jehož konci je velká budova - nádraží. V informacích sice anglicky moc nemluvili, ale téměř záhy se objevil člověk velmi obstojně hovořící Aj, který se nás ochotně ujal a vysvětlil nám, že lístky lze koupit až zítra ráno. Vzali jsme si tedy taxi (4.000 R) a odjeli do centra města - je to vážně daleko, pěšky tak hodinku. Koneckonců Tabríz je větší než Praha. Naše volba padla na Hotel Morvarid. Planet ho doporučuje na prvním místě a i my jsme byli velmi spokojeni - cena 67.000 R za double s evropským WC a sprchou, byla více než solidní. Výhled do dvora jsme ocenili především vzhledem k předcházející extrémě hlučné noci. Jak se později ukázalo bylo to asi nejlepší ubytování v celém Íránu z hlediska poměru výkon/cena.
Bylo dost horko. Bágly jsme nechali v hotelu a vyrazili na
obhlídku města. Protože jsme měli děsný hlad zapadli jsme do první "hospody", kterou jsme potkali -
AHMADPOUR CHELLO KEBAB (= maso s rýží). Byla to však chyba! Planet ho sice zmiňuje,
ale v porovnání s "běžnými" bufáči neobstojí, mimo toho toho bylo dost málo a bylo to drahý (20.000 IRR/os.).
Jasným důkazem bylo, že jsme tam byli úplně sami a posléze přišli ještě 2 stejně přiblblí japončíci.
Hřeb večera nás ale teprve čekal! Na Eman Khomeini St. přibližně naproti Tarbeyat St. jsme objevili
fantastickou čajovnu. Sedělo tam asi 20 chlápků všech věkových kategorií, kteří vášnivě bánili vodní
dýmky a popíjeli čaj. Michal si zapomněl foťák, museli jsme se pro něj vrátit a teprve poté jsme opatrně
vstoupili. Michal dlouho neotálel a hned je vyfotil (nejdřív se ale zeptal - absolutně bez problémů).
Majitel nám hned velmi ochotně přinesl čaje a posadil nás asi vedle jediného svého anglicky mluvícího
hosta. Vyklubal se zněj 22 letý student počítačů. Byl děsně sympatický a moc dobře jsme si pokecali.
V zápalu hovoru jsme vypili 2 čaje a stále zarputile bánili - naprosto mně to chytlo a po celou dobu
našeho pobytu jsem nevynechal jedinou příležitost si zabánit. Zaplatil za nás (přes náš odpor) a
důsledně odmítal naši "odplatu" v podobě pohledu. Doprovodil nás až do hotelu a při tom nám ještě
ukázal stanoviště odkud odjíždí minibusy do Kandovanu, což byl náš zítřejší plán. (z kulaťáku Golestan
Sq. co je Morvarid hotel jděte po Felestin st., je to hned první boční ulička - asi tak 20-30 metru od
kulaťáku). Byl fajn a to jsme ještě vůbec netušili, že se ještě setkáme, ale o tom později. Michal
usnul, jak podťatý hned jak jsme přišli. Já jsem ještě 2,5 hod dopisoval tenhle zápis. Je 2:09 a já
ulehám, budík je nařízen na strašlivých 6:59!!!
5. den - 28.8.2001
Tabríz - Osku - Kandovan - Osku - Tabríz - Zanjan - Tehran
Vzbudil nás budík, jsem strašlivě ospalý. Vyrážíme pro lístky na nádraží. Lístky jsme sice opět nezískali, zato jsme zde alespoň zanechali v nádražní úschovně zavazadel bágly a mohli si tak výlet do Kandovanu lépe vychutnat. Náš nádražní dobrotinec pomáhající nám s nákupem lístků byl právě pracovníkem úschovny - tato skutečnost jen podpořila můj stihomam, že jsme neustále sledováni. Vyrážíme do Kandovanu. Na hlavní třídě je spousty výborných cukráren, ostatně jako v každém iránském městě, kde mají mraky fantastických koláčků a dortíků. Cena je vždy dle váhy, nikoli za ks., a tak je třeba vždy hned za slovem "jek" (1), popř. "do" (2) ihned důrazně vysvětlit, že kus a ne kila. Nevýhodou je, že v těch obchůdcích nikde k tomu neprodávají čaj, resp. vůbec žádný pití. Ten jsme tedy zakoupili u pouličního prodavače čaje, který prodával ještě něco jako pečené brambory s vejci - asi obvyklá iránská snídaně - dost to kupovali. Pokouším se o první kontakt s "ženami" - ptám se dvou holek, zda jsme dobře u odjezdiště minibusů do Osku/Kandovanu, asi mi vůbec nerozuměli, ale děsně se smáli.
Ani jsme to nestačili v klidu dojíst a minibus přijel. Náš kámoš s předchozího večera měl pravdu! Cesta do Osku stála 2.000,- IRR a trvala 35 - 40 minut. V Osku spoj navazoval. Z kulaťáku, kde minibus zastaví, je třeba asi 150 metrů do kopce směr Kandovan, odkud to jede dál. Cesta Osku - Kandovan trvá téměř hodinu (jízdně opět 2.000,- IRR), i když je jen necelých 20 km daleko. Tento údaj jasně vypovídá o rychlostí s jakou jsme se k cíli řítili.
Kandovan sám o sobě je úchvatný, připadáte si jako v jiném světě - malinké domečky nalepené na skály, resp. vykutané přímo do ní, přičemž skály mají tvar kuželů. Jako dekorace z pohádky! Místní domorodci však příliš přívětivý nejsou, či alespoň na nás nebyli. Nejprve nás "pronásledovala" skupinka malých holčiček s pokřikem "čoklit, čoklit", a když jsme jim v návalu dobroty věnovali tyčinku TWIGGY, nalezli jsme ji o několik metrů dál pohozenou na zemi. Poté se nás pokusil "ukamenovat" asi 3-letý chlapeček, když po nás vrhal skutečně obrovské kameny a doprovázel to nehoráznými pokřiky zjevně na naši adresu. Potrestali jsme ho - nedali jsme mu pohled. Ve finále se nám pak místní pouliční prodavač pokusil prodat 1/2 kg sušených meruněk a 1/2 kg solených mandlí za nehorázných 20.500,- IRR! Jediné co slyšel však bylo "Na, bába!" = Ne, děláte si pr...!!! Vřele doporučuji tuto frázi vaší pozornosti, neboť po slovech "Czech republic/Czechoslovakia" bude jistě nejfrekventovanější. Prohlídce samotné jsme věnovali asi hodinu, myslím, že to stačí, pokud nemáte v úmyslu zde strávit týden, přespat u někoho a skutečně se "skamarádit", což by samozřejmě bylo ideální, ale na to nebyl čas.
Jak se však dostat co nejdříve zpět? Přestože na parkovišti stálo několik minibusů, dostalo se nám odpovědi, že nejbližší jede až v pět (bylo cca 12:30) a nám v 17:50 odjížděl vlak do Tehránu. Odvážili jsme se oslovit strašně drsně vyhlížejícího muže jedoucího autem zpět do Osku (jinam to totiž ani nejde), a jaké bylo naše překvapení, když nás nejen ochotně svezl až do Osku, ale nechtěl za to ani žádné peníze! Došli jsme na odjezdiště minibusů - zeptejte se odkud odjíždí, vyvarujete se tak dost kuriózní situace, které jsme byli svědky: Nastoupili jsme do busu a vyjeli. Řidič zamířil zpět do centra Osku (na kulaťák, kde jsme dopoledne vystoupili), když tam přijel jednou jej celý objel dokola a poté zastavil u početné skupinky lidí na něj zjevně čekající. Začal jim něco "hlučně vysvětlovat" (zkrátka pěkně jim nadával), když mu však vlezli do minibusu, vyhodil je se slovy, ve kterých jsme zřetelně zaslechli "terminál", zavřel a odjel zpět na "nádraží" (parkoviště), kde jsme před chviličkou nastoupili. Jaké bylo naše překvapení, když onen chumel lidí z náměstí za námi během několika minutek celý říčný přiběhl! Řidič je spokojeně naložil a odjeli jsme zpět přes výše zmíněný kulaťák do Tabrízu.
Po návratu do Tabrízu jsme se rozhodli, že ještě zkontrolujeme naši e-mailovou schránku, zda Polda už nenapsal nějaké instrukce. Také jsme chtěli dát vědět domů. Pozor, když se rozhodnete cokoliv podnikat v rozmezí 13:00 - 15:00 (leckde až 16:30), počítejte s tím, že máte smůlu. V tuto dobu mají "polední pauzičku" a nic se nedělá. Tudíž i veškeré námi objevené internetové kavárny byly zavřené. Zato jsme se seznámili s jedním prodavačem počítačů, který nám sice marně, o to víc upřímně a snaživě pomáhal najít onu internetovou kavárnu. Raději jsme obětovali internet a vydali se na nádraží.
Zbytečně brzy. Pan "Tajný" měl stále dost času. Objevil se až když se před jedinou pokladnou vytvořil hrozen cestujících. To je, jak jsme během našeho pobytu poznali, tradiční obdoba evropské fronty. Fronta jako útvar, v němž se stojí než na vás dojde řada při vyřizování nějaké záležitosti, se tu ujala a je domorodými spolustojícími přísně vyžadována jen ve dvou případech. Při čekání na vyřízení celních a pasových formalit na hranicích a překvapivě při čekání na autobus městské hromadné dopravy, kdy navíc stojí fronty dvě: u prvních dveří mužská a u druhých (zadních) dveří ženská (černá). Pan "Tajný", ačkoliv sám zaměstnanec železnice, nedostal od pokladního přednost, a tak si musel svou pozici v hroznu vydobít sám. Naše lístky jsme dostali do ruky celých 7 minut před odjezdem. Pan "Tajný" nás doprovodil až do vlaku, usadil do kupé a řekl průvodci našeho vagónu (osoba starající se o blaho cestujících v jednotlivém vagónu) ať se o nás "hezky stará". Zajímavé je, že jízdenky vám kontrolují nejen ve vlaku, ale i ještě před vchodem na nástupiště, kam se bez nich nedostanete. Zaplatili jsme si 1. třídu v lůžkové úpravě - to nejlepší, co šlo. Zhruba 600 Km a 13 hodin jízdy v klimatizovaném šestnáctivozovém vlaku taženým dieselovou lokomotivou zřejmě americké výroby přišlo jen na asi 170 Kč na osobu!!!
Je třeba říci, že nás úroveň vlaku mile překvapila (i objektivně zaujatému Michalovi nezbylo než konstatovat, že ČD musejí jít ještě do sebe). Nenechali jsme si ujít příležitost vyzkoušet jídelní vůz. Jídlo bylo rozhodně dobrý standard a za solidních 22.000 IRR (tj. asi 110 Kč) za oba jsme dostali polívku, hlavní jídlo a zamzam!!! V kupé jsme seděli 4, takže každý jsme měli spousty místa. Zbylí 2 spolucestující byli muži 35, resp. 55 let. Mladší z nich přistoupil až cestou a posadil se k okénku a po zbytek cesty nepromluvil. Jeho starší spoluobčan však vše dohnal. Pokud se nejednalo opět o špióna provokatéra, pak jsme cestovali s velmi příjemným kontrarevolucionářem, velkotovárníkem a velkoobchodníkem s vejci v jedné osobě. Nebudu zabíhat do všech podrobností více jak 5 hodinového rozhovoru, nicméně nám řekl několik velice zajímavých věcí a ukázal pohledy, které se v Planetu rozhodně neuvádějí.
Za jeho přispění jsme také poprvé od našeho vstupu do Iránu skutečně mluvili s ženou přesněji řečeno s dívkou. Oslovila nás, a tak jsme ji pozvali "na kus řeči". První co nás trochu zarazilo, bylo že řekla, že to jde říci matce (roz. že se jde dovolit matky), ačkoliv podle evropských měřítek již dávno matčina dovolení na nic nepotřebovala. Po chvilce "turistické" konverzace nás požádala o e-mailové adresy. Rádi jsme jí je dali a na oplátku požádali o její. Jaké však bylo naše překvapení, když řekla, že se nám ozve. Pan Tovarník nám následně vysvětlil, že iránské dívky jsou při navazování kontaktů "velmi zdrženlivé" někdy prý sdělí "své údaje" až na 3 - 5 schůzce, alespoň dle pana Továrníka. Asi jak které!?!? Tajemná spolucestující se skutečně asi týden po našem návratu ozvala, ale když jsem jí na dotčenou adresu odpověděl, vrátilo se mi to zpět coby nedoručitelné. Opakoval jsem tento pokus ještě dvakrát a pak jsem to vzdal. Tak skončila má družba s tajemnou železniční vílou.
Ještě jedna věc rozhodně stojí za zmínku. Uprostřed večera vlak náhle zastavil. Ocitli jsme se
uprostřed pouště, jediné co tu stálo byla malá budova - WC, ale především mešita. Téměř veškeré
mužské osazenstvo vlaku vyskákalo z vlaku, vlezlo do mešity a začalo se modlit. Viděli jsme poprvé in
natura takové množství modličů a je to rozhodně zážitek. Asi po půlhodině jsme pokračovali v cestě.
Kolem 23:00 jsme zalehli. I rozdávané lůžkoviny nás mile překvapily. Spali jsme jako zabití. Probral nás až továrníkův hlas - "Wake up, wake up,
Tehran"! Tak jsme konečně tu! Je 6:00, stihli jsme to o 20 minut rychleji!
6. den - 29.8.2001
Tehran
Pan Továrník nás doprovodil až na autobusové nádraží městských autobusů, které je hned před vlakovým a koupil nám lístky. Jeden stojí 100 IRR. Vybírá je řidič nebo jeho pomocník po nástupu do autobusu, a to v počtu kusů jeden nebo dva. Kupují se v takových divných budkách na okraji ulic. Cestování autobusem po Tehránu zas tak složité není. Autobusy jezdí většinou pouze rovně. Převažují Many, Mercedesy a nám dobře známé Ikarusy. Podle mapy odhadnete, kde máte vystoupit (hlavní třídy jsou psány i v latince) a pak na křižovatce jen přestoupíte na jinou linku jedoucí po kolmici. Po některých třídách ale nelze cestovat zpět, pokud přejedete, neboť poměrně často tu jsou velké několikaproudé třídy jen jednosměrné. Některé třídy mají po straně vyznačeny a vysokým obrubníkem odděleny od ostatních pruhů pruhy jen pro autobusy, takže ty mohou jet neblokovány ostatní dopravou, popř. mohou jet některými jednosměrkami i opačně. Přesto je cestování po Tehránu v denním provoze celkem peklo a kromě ohromného smogu si je třeba zvyknout, že cesta přes centrum města může trvat a zpravidla trvá více než hodinu. Ještě musíme upozornit na jednu důležitou linku, kterí spojuje vlakové nádraží s letištěm, přečemž zastavuje i nedaleko západního autobusového terminálu.
Záchranou pro toto město je metro. Existuje velkolepý plán několika tras, kudy Tehrán poddolovat. Zatím však fungují jen necelé dvě, a to formou spíše zkušebního provozu. I tady platí, že plán je jedna věc a realita věc jiná. Češi zdá se pomalu v Íránu vyklízejí pozice a vzdávají se hloupě svého velmi dobrého jména, jež si tu za léta různými projekty vydobili - metro staví číňani.
Zajímavé na teheránských ulicích je i to, že chodníky jsou od ulice odděleny nejen obrubníkem, ale i kanály, které zde nejsou vedeny pod povrchem, ale po povrchu. Toto nehygienické řešení je umožněno tím, že valná část tohoto cca patnáctimilionového megapolis s převážně nízkou zástavbou se rozkládá v předhůří Elborzu a je tedy v kopci. Potůčky z vedlejších ulic se slévají do až skoro dva metry širokých řek podél obou stran hlavních tříd.
S panem Továrníkem jsme dojeli až na Valiasr Sq. a odtud jsme s ním došli pěšky do Kowsar hotelu, který patřil nějakému jeho známému a vždy při návštěvách Tehránu zde bydlí. Domluvil nám, že jsme si mohli nechat na recepci batohy. Navštívili jsme místní WC, což je nutno doporučit, neb platí pravidlo, čím lepší hotel, tím méně prudí. Společnými silami jsme se vydali hledat fungující internet café. Došli jsme do nějaké boční uličky z Khan-e Zhand, ale měli zavřeno. Rozloučili jsme se. Dal nám své číslo kdybychom něco potřebovali a další typ na internet. Bloudíme ranním Tehránem! Nacházíme místo, kde si myslíme, že to musí být, jednalo se o Future Way Internet Cafe na Keshavarz Blvd. Po krátkém rozhovoru se sličnou tehráčankou zjišťujeme, že hledaný internet byl již zrušen, stejně jako většina dalších, na které odkazuje Lonely Planet 2001. Za to dostáváme tip na jiný. Je na rohu parku Park-e Laleh. Cafe Net jsme tam skutečně nalezli, jen byl toho času DISCONNECT. Zkrátka smůla. Začínáme propadat lehké nervozitě. Nicméně nám ten dobrý muž, co se to marně pokoušel zprovoznit, popsal cestu k dalšímu podobnému podniku a vytvořil jednoduchý plánek. Putujeme tedy odsud směrem dolu až na kulaťák Engelab a tam zahýbáme po stejnojmenné ulici vlevo. Asi po 50 - 80 metrech je na levé straně v domě pasáž. Vešli jsme dovnitř, sešli po schodech a tam .... KONEČNĚ!!!
Z Poldovi zprávy jsme zjistili, kde Polda bydlí a zavolali jsme mu. Úleva byla patrná na obou stranách. Ještě trochu bloudíme. Alespoň jsme objevili poštu - je to ta vysoká budova se satelity na náměstí Emána Chomejního. Konečně jsme všichni tři! HURÁÁÁ!!! První společný oběd. Jediné co nám hatí trochu radost je skutečnost, že Poldovi, který letěl až do Tehránu, nepřicestoval batoh. Den po jeho příletu Lufthansa do Tehránu nelítala, a tak jsme se museli spolehnout, že dorazí tento večer, přesněji řečeno v 1:30 v noci. Problém byl v tom, že již po sedmé večer tento den jsme měli odletět do Bandar-e Abbasu, kam jsme měli už z Prahy koupené letenky. Po malé výměně názorů jsme se soudružsky shodli, že se pokusíme let přehodit na druhý den. Celkem záhy jsme podle Planetu nalezli kancelář Iran Air. Měli jsem štěstí. Nejen, že existoval let tamtéž i druhý den hned ráno v 6:30, ale dokonce šli letenky vyměnit a byly volný místa. Teď už zbývalo jen doufat, že batoh přicestuje a my nebudem muset tvrdnout v Tehránu oproti našemu plánu další den, popř. dny. Tehrán je totiž celkem únavný. O tom, co bychom dělali, kdyby se tak nestalo, jsme raději nepřemýšleli. Tím jsme zahájili sérii našich divokých změn na poslední chvíli.
Povzbuzeni úspěchem s lístky a náhle vzniklým volným časem v Tehránu jsme se rozhodli navštívit Šáhův palác. Někde na Valiasr Str. jsme se rozhodli nastoupit na autobus a popojet co nejvýšše, neboť paláce se nacházejí až na samém severním konci města, kde už se poměrně prudce zvedá masiv Elborzu a kde díky tomu je podstatně méně smogu a menší vedro. I proto právě zde bydlí ti nejbohatší lidé. Při čekání na zastávce se s námi dal do řeči jeden velice sympatický tehránčan. Přestože jsme si doposud rozhodně nemohli stěžovat na lidi se kterými jsme se setkali, Omid byl až neuvěřitelný. Protože jel akorát na universitu vyřídit si nějaký zápočet, nabídl nám, zda si ji nechceme prohlédnout. Samozřejmě jsme neodmítli. Následovala prohlídka velice příjemného obchůdku s koberci, keramikou a s podobnými dárky s velice ”milou” obsluhu této galerie, který je asi 150 m pod vchodem do šáhových paláců. Vybral jsem si zde jeden nádherný hrneček s listy, ale při vidině více jak 14-ti denního cestování před námi jsem se rozhodl, že jej zakoupím až při zpáteční cestě - omyl, pak jej již samozřejmě neměli. Protože vstup do paláců byl dost drahý (vstupné do památek je jediná cena, která se zdá být v íránských poměrech drahá) a do zavírací doby zbývalo jen pár minut následovala procházka po luxusní čtvrti nacházející se pod šáhovými paláci.
Když už jsme byli v této části Tehranu, chtěli jsme vyjet lanovkou na Mt. Tóchal. Přesvědčili jsme Omida, aby jel s námi, i když to nebylo snadný, neboť se toho místa pro nějakou nemilý zážitek z dětství obával. Jízdný je pro cizince opět 10x dražší než pro místní tj. 25.000 IRR, ale Omid nám zakoupil naštěstí domácí jízdenky. Nikdo naštěstí neprudil, i když naše světlovlasé kštice mezi domorodci zářily až leckomu vnukávali otázku, zda nejsme bratři. Lanovka tentokrát jezdila jen do 1. Stanice, ale i tak už zde je nadmořská výška skoro 2500 m.n.m.. Tento kopec je oblíbeným výletním místem teheránčanů. Pěšky to obnáší asi 2 hodiny prudkého stoupání. Pohled se shora je však jedinečný. Přes celý obzor se rozkládá Tehrán ponořený do neproniknutelného závoje smogu a špíny. Ale již pouze ta neuvěřitelná rozloha vzbuzuje obdiv. Kam až dohlédnete - Tehrán. Nic jinýho.
Již po tmě jsme sjeli dolů a vydali se na autobus do města. Omid nám cestou vyprávěl pár íránských vtipů. Byli sice toho typu: ”Letí v letadle čech, rus …”, ale dalo se z nich vytušit, že íránci nemají ani tak záporný vztah k američanům jako spíše k rusům. Po cestě potkal Omid dvě své ”kamarádky”, obě z tehránské honorace. Celkem příjemně jsme si s nimi popovídali. Jen jedinkrát jsme se velice zarazili, když jsme jim nabídli, jestli si nepůjdem někam sednout a Omid se na nás opravdu divně podíval a zeptal, zda to myslíme vážně, proč jsme to řekli a zda je to u nás normální??? Tak to nás překvapilo. Zřejmě jsme si při poměrně otevřené debatě spojené s na íránské poměry poměrně ležérním oblečením omidových kamarádek (šátek jim zakrýval jen zadní část hlavy a nepokrýval tak ani náhodou veškeré vlasy)neuvědomili, že přeci jen se nacházíme na půdě jiné kultury. To samozřejmě nic nezměnilo na tom, že jsme prožili báječné odpoledne. Vyměnili jsme si adresy a srdečně jsme se rozloučili.
Taxikem jsme se vrátili zpět do hotelu, vzali si bágly, využili solidního hotelového WC a vydali jsme se hledat nějakou restauračku neb jsme měli hlad jak vlci. Celkem záhy jsme naštěstí narazili na restauraci/hotel Jahan Moharajeh na Teleghani Ave., Valiasr Cross., jejíž podtitulek zněl ”First indian restaurant in Iran”. Řekli jsme si proč ne? Jídlo bylo výborný, ale pozor na polívky, jedna úplně pekelně pálí - musel jsem ji po první lžíci vrátit, ale asi jsem nebyl první, měli porozumění a promptně přinesli jinou. A i ceny na to, že jsme jedli pravděpodobně v lepším podniku byly slušný. Měli jsme ještě spoustu času a tak jsme se pěšky, po chvíli ale už taxikem, vypravili k Azadí Monumentu. Tehrán je přeci jen trochu větší město. Azadi Monument, neboli Monument svobody, je zajímavé, po architektonické stránce precizní dílo ve stylu pařížského vítězného oblouku. Nahoře je rozhledna, ale v noci je zavřená, a tak nám musel stačit pohled z lanovky. Následovalo několik pokusů o noční foto. Bohužel noční fotky nejsou naše silná stránka. Dopíjíme poslední zbytky vody, odrážíme ”útok” tehránského homelesáka, kterých je jinak v íránů, že byste je spočítali na prstech jedný ruky, a nabíráme směr letiště doufaje, že poldův bágl dnes již konečně dorazí.
Na letiště jsme dorazili již značně unavení. Chvíli jsme poseděli v kavárně. Zde jsme si ověřili to,
čeho jsme si již dříve všimli, a sice, že je lepší objednat si čaj každý zvlášť. Každý tak dostane
jednu konvičku a jeden hrníček, tedy celkem 3 konvičky čaje. Objednáteli si však čaj společně
dostanete sice každý svůj hrníček, ale konvičku jen jednu. V obou případech však platíte 3 čaje.
Poté se Polda vydal vyhlížet svůj toužebně očekávaný batoh. Zkrátím ty minuty napětí - dorazil
(ale snad jako opravdu úplně poslední). Z mezinárodního terminálu jsme se přesunuli na domácí
terminál, jež je hned vedle a zkrouceni na lavičkách po probdělé noci čekali na pokyn k nástupu do
letadla. To už je ale další den.